Markéta Pilátová: Matky a dcery

7. únor 2023

Přijde chvíle, kdy se stanete doopravdy dospělým člověkem. A ta chvíle nastane, když se začnete starat o své rodiče. Moje máma je těžce nemocná a tatínek, její ošetřovatel, musel na operaci kyčle do nemocnice do Brna. A já jsem jedináček, a tak jsem se nastěhovala na pár týdnů do rodné Kroměříže, abych se postarala o maminku.

A není to lehké ani pro jednu ze zúčastněných stran. Myslím onu dospělost. Situaci může dokreslit tento dialog mezi mnou a mámou, který se odehrál před tím, než jsme vyrazily krmit kachny a labutě k řece Moravě.

Čtěte také

„Mami, vem si čepici, mrzne tam!”

„Ne. Nevezmu. A nebudu tě poslouchat, jsem tvoje maminka!” Načež si moje maminka frajersky rozepne bundu a vyrazí s chodítkem a v kroksech k zamrzlé Moravě.

Obě dvě jsme se musely na těch pár týdnů vzdát spousty věcí. Především svých zaběhaných rutin, které si navzájem neustále narušujeme. Dnes se tomu velmi moderně říká „opustit komfortní zónu”, což v překladu znamená „být permanentně naštvaný”.

Tak například bych ráda viděla, kdyby si moje maminka psala deník. Doporučuje deset z deseti psychologů. Mám pocit, že by to maminku tak nějak ukotvilo v čase a věděla by, který je den a století. Maminka s tím nesouhlasí a říká, že deník, to jí nic neříká. Psala si ho dva dny, nalepila si do něj fotografii generála Petra Pavla a touto nadějí české demokracie maminčin deník skončil.

Čtěte také

Maminka má zase naopak pocit, že se málo dívám na televizi. Zejména na italské romantické filmy a seriály. Pro začátek jsem vydržela romantický film Vespa o vynálezci legendárního motocyklu, v němž se svůdník promění v milujícího manžela překrásné vdovy a získá si přízeň její dcery tím, že jí daruje koťátko.

Po shlédnutí filmu Láska a zmrzlina už jsem opravdu potřebovala blicí pytlík, zejména v závěru kdy mladá Američanka odhalí tajemnou přísadu pistáciové zmrzliny, kterou dělá babička kuchaře, do něhož se Američanka zamilovala. Maminka si tyhle filmy pouští zásadně před spaním a nechce se dívat „na žádné drama”. Musím uznat, že to funguje a člověk pak má sny plné zmrzliny a sexu.

Dále jsme upravily stravovací návyky podle toho, jak mám zrovna čas uvařit. Maminka už rozhodně neobědvá úderem půl dvanácté. Někdy jíme v jednu, někdy ve dvě, onehdá jsme obědvaly o půl třetí.

Čtěte také

Já si zase ráda zvykla na to, že u oběda se poslouchá hudba. „Pusť tam nějakého zpěváka,” říká máma a já pouštím nové album Vladimíra Mišíka, Letní kapelu, nebo Nicka Cavea. Posloucháme songy a pomalu jíme. Pak se dáme do skládání obřího puzzle. „Hrozná hovadina,” říká máma, která by se mnohem raději dívala na AZ- kvíz. Ale vybírá jednotlivé dílky z krabice, třídí je trpělivě podle barev a pod rukama nám roste obrázek barevné veverky, protože veverka je mámino oblíbené zvíře.

Návraty do rodného hnízda můžou vypadat různě. Ani já, ani máma jsme si ho takhle nepředstavovaly. Přesto si ten čas, kdy jsme spolu vlastně poprvé v životě takhle dlouho samy dvě, nekomplikujeme. Pořád se dokážeme hlučně pohádat a usmířit se, říct si, že se máme rády. Přes hustou mlhu nemoci a hluku televize se ještě pořád dokážeme společně smát, obdivovat labutě na zamrzlé Moravě, knír nového prezidenta a čerstvě napadaný sníh. Pořád je to máma a pořád jsem to já.

autor: Markéta Pilátová
Spustit audio