Markéta Pilátová: Neznámá země na obzoru

V São Paulu jsem taky učila několik brazilských Japonců, kteří milovali Prahu a chodili proto na kurzy češtiny. Moji brazilští studenti mě taky naučili skládat origami, protože v Brazílii je to běžná dovednost, stejně jako v Japonsku.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Amerika je jen jedna

A v Brazílii jsem taky snědla spoustu suši, protože po rýži s fazolemi a hovězím se suši dá považovat za brazilské národní jídlo. Je k dostání úplně všude, je levné a skvělé. A samozřejmě, že jsem v Brazílii chodila taky na kurzy výroby suši. Učila nás stařičká Japonka, která neuměla dobře portugalsky a do rýže vždycky nalila tolik saké a nacpala tolik cukru, že jsem si navždycky přestala myslet, že je suši dietní jídlo.

Moji japonští kamarádi mi taky rádi o zemi svých předků vyprávěli a tak jsem měla v hlavě Japonsko zastrčené v šuplíku s emigrantskými příběhy s vůní dávné nostalgie a nemožnosti návratu. Moji brazilští Japonci se totiž do Japonska vraceli, aby pracovali v továrnách a vydělali si tak na vysokoškolská studia v Brazílii. Jenže, země jejich předků je dost konzervativní a oni se tam necítili ani trochu doma.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Chuť bedly

A najednou jsem seděla ve vlaku Narita Express a mířila na rušné nádraží Shibuya. Přiletěla jsem do Tokia na Festival evropské literatury a na Shibuyi mě měla čekat ředitelka Českého centra Eva Takamine. Nástupiště bylo narvané k prasknutí, ale i do tohoto zcela japonského dojmu se mi zase nacpalo São Paulo.

Okamžitě mi totiž v hlavě tancovaly dojmy z dávno zapomenuté tlačenice v brazilské dopravě. Tady ale na rozdíl od Brazílie nikdo nepokřikoval, nestrkal se, ani nehrála nahlas hudba a dokonce mi nikdo nechtěl nic ukrást, ani prodat. Nepřeskakovala jsem nohy žebrákům a nešlápla do žádného výkalu. Takže, když na mne Eva Takamine přes tichý japonský dav zavolala, hned jsme se našly.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Krteček

Když jsem pak procházela památkami, parky, chrámy a muzei Tokia, připadalo mi, že to město tak nějak znám. Ze všech svých představ o něm, vyčtených z mnoha francouzských a holandských knih autorů, kteří o Japonsku psali, z knih o japonských zahradách a umění, ze všech těch kulturních klišé, co mají často pravdu.

Lidé se při pozdravu skutečně uklánějí, podávají si vizitky oběma rukama, jsou zdvořilí, ve výtahu si stoupají na vyznačená místa, jedí suši, školáci chodí v uniformách a lidé se nějak musí vejít do stísněných prostor.

S čím jsem ale vůbec nepočítala a co v knihách nebylo, byla atmosféra tohoto města. V podzimním vzduchu a zlatém listí jinanů a ohnivých javorů se každý den vznášela jakási poklidná melancholie. Ta vrcholila v pět odpoledne, kdy se celým městem nesla nenápadná, diskrétně známá melodie Dvořákovy druhé symfonie.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Zima a vedro

Mnoho Japonců neví, že ty důvěrně známé tóny napsal Antonín Dvořák, pro většinu z nich je to „hudba k zavírání parků”. Když zazní, všichni ví,  že mají jít domů. Hlavně děti, které si v parcích hrají. Zapadá slunce, den končí a je čas k návratu.

Dvořákova hudba pro mne bude už asi navždycky rámem obrazu, do kterého jsem si vsadila tuhle neznámou zemi kdesi na obzoru dojmů. Tak vzdálenou, kulturně, fyzicky i mentálně, že to snad víc ani není možné. Přesto jsem jí propadla, jako tolik Evropanů přede mnou. Ale u mne za to může Dvořákova hudba.