Markéta Pilátová: Zima a vedro

15. srpen 2022

Volá mi Mónika. Žije na jihu Brazílie, v malém městečku Nova Petrópolis, kde jsem strávila asi sedm zim. Tedy brazilských lét. Říká, že tam prší, je vlhko a v noci teploty klesnou na nulu. „Vždyť to znáš,” povzdechne si do telefonu. A já si chtě nechtě musím připomenout, jak velká zima mi byla v tropické Brazílii, nebo v subtropické Argentině, nebo ve španělské Granadě. Ano, nejvíc zima mi byla vždycky na jihu.

Jižané totiž málokdy používají topení. Většinou ani žádné nemají. Zima, ta nejhorší totiž trvá dva, nebo tři měsíce a to prý nestojí za to. Občas má někdo malý, elektrický přímotop, který se pekelně nevyplatí a tak ho nikdo raději moc nezapíná.

Čtěte také

V Brazílii je teď moderní dát si klimatizaci na teplý režim, říkají tomu „split”, ale split se prodraží ještě víc než elektrický přímotop. A ten si pustíte maximálně na půl hodiny před spaním, ale když vám pak dojde účet, raní vás mrtvice.

A všude je vám zima. A víte, že se vůbec nikde neohřejete. Stěny v pokoji budou místy potažené plísní z vlhka a zimy a neskončí to ani za týden, ani za měsíc, ale nejmíň za tři měsíce. Blahořečíte české a evropské výrobce outdorového oblečení, zejména ty, kteří vynalezli spodky z merino vlákna a evropskou péřovku byste nevyměnili ani za pytel zlata. V jižní Brazílii jsem s sebou měla i český péřový spacák, a když jsem si doma balila kufr, vypadalo to spíš, že vyrážím do Himalájí, než do tropické země.

Čtěte také

Tehdy jsem se naučila, jak důležitá místnost je kuchyň, protože je v ní teplo z neustálého vaření horkého čaje a z pečení čehokoli, co by vás mohlo nasytit, nebo zahřát. Před spaním jsem si dala rychlou horkou sprchu, vlezla jsem si do spacáku a snažila se urychleně usnout, než se do mě dá zima. Do práce jsem dojížděla dvě hodiny autobusem, kde to táhlo všemi myslitelnými otvory, čekala jsem na něj v dešti a tak k mému vybavení patřil velký deštník, šála, čepice a rukavice.

Samozřejmě, že mi to doma nikdo nevěřil. Nota bene když byl srpen a v Čechách největší vlny veder. Mezi mými známými panovalo všeobecné přesvědčení, že ležím někde na brazilské pláži a neustále se opaluju. K moři jsem to sice měla mnohem dál, než oni do Chorvatska, ale to nikoho nenapadlo.

Čtěte také

Jenže s horky byla v tropech samozřejmě taky potíž. Kvůli nim se tam vstává velmi, velmi brzy. Pokud totiž nevstanete kolem šesté a do desíti neuděláte, co potřebujete, odpoledne už nemáte šanci. Ve čtyřiceti a více stupních se totiž mozek mění na jakousi blátivou kaši provozovanou v nouzovém režimu. Nervové synapse se pak zapínají někdy kolem osmé, ale v deset je dobré nabalzamovat se repelentem, vlézt si pod moskytiéru a snažit se usnout co nejdřív a těšit se na těch šest ranních chladivých hodin.

Taky si uvědomíte, že rychlé pohyby jsou velký nerozum a lézt na přímé slunce sebevražda. Nikdy jsem nebyla tak bílá, jako těch sedm let strávených v tropické Brazílii. A taky si uvědomíte, jak bláhové je na sebe klást velké nároky. Ty se v horku prostě rozpustí.

Čtěte také

Horko a zimu teď potřebuju zvládat i tady. V létě ráno automaticky zabedním okna, aby mi z nich neunikl chladný vzduch, který jsem nachytala v noci a po dvanácté už na sebe nekladu žádné nároky. Večer trochu ožiju a jdu co nejdřív spát. V zimě pak chodím doma v péřovce a v čepici, popřípadě ve dvou tlustých županech. Topení stahuju na patnáct stupňů a mám pocit nesmírné rozmařilosti (vždyť v Nova Petrópolis jsem měla doma tři měsíce asi pět stupňů).

V životě by mě nenapadlo, že na energetickou krizi a globální oteplování mě připraví právě Brazílie, Argentina nebo jižní Španělsko (kde zimy i léta byly v bledě modrém to samé). Teď se mi to ale náramně hodí. Ten pocit, že je vám vedro, nebo zima a že to prostě hned tak neskončí, je samozřejmě ubíjející. Člověk se ale v tropech naučí si toho prostě nevšímat.

autor: Markéta Pilátová
Spustit audio