Markéta Pilátová: Čtení je nakažlivé

Nabere ho plnou nůši v Prostějově a pak ho, před Brnem, zběsile dohání. Ještě nikdy se mi ale nestalo, aby bylo zpoždění tak velké, že bych nestihla rychlík Vindobona do Vídně. Stihnu ho i tentokrát.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Co ocení děti

Projíždíme zrovna Rajhradem, kde žila rodina mé babičky. Za okny vlaku kvetou akáty, bílé koláče černého bezu a modré kosatce bradaté. Romské děti z Ukrajiny mluví maďarsky, táhnou vymydleným vagónem velké rance, roztřepené, obří tašky značky Kika a žebrají. Najednou se nás to týká. V jarním vlaku do Vídně. Děti natahují špinavé ruce a nadávají, když jim nikdo nic nedá. Dva světy, které se neprotnuly, ten jeden dělá, že neslyší a nevidí a ten druhý se musí s nadávkami otáčet.

Vystoupím ve Vídni na hlavním nádraží. Koupím si lístek do stanice Wagram am Grafeneek, ale zastávce místní říkají Wagram am Wagram. Moc se v tom nevyznám, v těchto věcech se vyznají jen místní. Já taky vím, že naše stanice autobusu U hřbitova, je vlastně stanice U nádraží.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Proč číst dětem Homéra

Jaro nemůže být krásnější. Luční květiny Dolního Rakouska začínají nakvétat, vlčí máky natřásají rudé sukně. Vinná réva, která je tady alfou a omegou všeho, vypadá jako by ji někdo potřel zeleným zvýrazňovačem. U vlaku mě čekají dvě ženy. Michaela a Renate. Matka s dcerou, místní knihovnice.

Jejich knihovna stojí na návsi, má baculatou věžičku a před tím to byla policejní stanice. Grafenwörth se tak podobá vesnicím na Hané, že mi chvílemi dá hodně práce nemyslet si, že jsem zrovna na prázdninách v Tučapech u Vyškova, kde bydlela moje prababnička Adolfa Vysoudilová. Záhony růží právě rozkvetly a to, že jsme ve dvacátém století a ne v osmnáctém, z něhož pochází hodně štítů zdejších gruntů, připomíná jen pevné a trochu hlučné objetí dálnice za humny.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Jirkovo mluvené slovo

Ráno mě čeká návštěva místní knihovny. Renate mě provází třemi místnostmi a vypráví, že je v důchodu a v knihovně pracuje jako dobrovolnice skoro dvacet hodin týdně. Za den vidí i čtyřicet čtenářů. Čtyři z nich – maminka, otec a dvě dcery – si přišly vypůjčit nové knížky. Povídáme si spolu o čtení, o tom, jak holky, patnáctiletá Ana a dvanáctiletá Simona, rády čtou a jak ke čtení přivedly i své rodiče.

„Čtení je nakažlivé,” povzdechne si spokojeně jejich maminka. Vypráví mi, jak Renate a její dcera Michaela rozvážely v době pandemie svým čtenářům vlastním autem knížky v taškách až domů. „Tohle se nezapomíná,” říká Simona. Má na sobě ohromnou mikinu, zelenou kšiltovku a nejraději ze všeho čte tlusté fantasy romány, které ji prý spolehlivě dokáží odvést do jiných světů. Její máma má stejně jako knihovnice Renate ráda historické romány, protože je zvědavá na to, jak se žilo lidem v jiných dobách a protože nikdy přesně nedokáže odhadnout děj, což prý u románů ze současnosti často hrozí.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Hanáci a hory

Starší sestra Simony, Ana, mi na otázku, proč ji baví číst a proč čtení nebaví její spolužáky, říká, že ona, když si čte ráda, vytváří „obrazy v hlavě” a tohle vytváření prý možná nejde každému.

Když z Grafenwörthu odjíždím, opakuju si ty dvě věty: „Čtení je nakažlivé” a „Baví mě vytvářet si v hlavě obrazy”. Dvě puberťačky nakazily své rodiče čtením, protože je při čtení baví vytvářet si obrazy v hlavě. Jedu zpátky do Vídně, pak na Moravu, do malého městečka Velké Losiny, co se tak podobají Grafenwörthu. Myslela jsem si, že náročná cesta se kvůli návštěvě jedné malé knihovny nevyplatí. Ale ty dvě věty stály za to. I kvůli nim chci teď dál psát.