Markéta Pilátová: Hanáci a hory

Z Tesáku se totiž chodilo na Troják, o kousek dál vzdálený kopec kde byl starý vlek a kde jsem se naučila lyžovat a se mnou celá parta z lyžařského oddílu.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Setkání, která se nebudou opakovat

Pocházím z hanácké Kroměříže, kde žádné kopce nejsou a ty nejbližší jsou k mání kousek od posvátného Hostýna, a jmenují se Tesák a Troják. Pamatuju si, jak jako asi osmiletá sedím v autobuse, je sobota ráno a nikam se mi nechce. A už vůbec ne na lyžařskou školu. Mám na sobě kombinézu, kterou ušila moje máma podle ruské Burdy, v batohu svačinu a pořád řeším, jestli jsem nezapomněla rukavice, nebo něco z lyžařského vybavení.

Začíná svítat a ze zimní mlhy a sněhu se vynořuje jako bludička stará dřevěná chata a hospoda na Tesáku. Postavili ji někdy ve 30. letech fandové turismu a pro děcka z lyžařské školy je to sobotní cíl, protože večer si tam dáme čaj, šťastlivci s kapesným si koupí u výčepního pultu čokoládu, dají všem kousnout a pak se pojede domů.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Zimní Itálie

Zatím ale svítá, pořád se mi ještě chce spát, jenže autobus už projel serpentinami za Bystřicí pod Hostýnem a zastavuje u chaty Tesák. Vylezeme ven, vyhrabeme z hromady lyží ty svoje, lyžáky máme v batohu, spolu se svačinou. Čeká nás asi kilometr a půl pochodu sněhem na kopec Troják, kde je vlek a kde nám instruktoři postaví značky a my v nich budeme kroužit oblouky a bude nám strašná zima. A ta děsná skoba a příliš dlouhá šňůra, která se mi vždycky namotá na rukavici a na lano vleku, a straší mě ve snech, tam budou taky.

Zatím ale šlapeme sněhem, lyže jsou těžké, batoh ještě těžší a pro dítě je ten kilometr a půl jako cesta na jižní pól. Pak se ale nasadí lyže a sjede se dolů, padá se na vleku i na svahu, soutěží se na závodech a v poledne se naňahňáme do maličké dřevěné chatky u vleku. A vybalíme řízky a chleba s vejci, v chatce to strašně smrdí vejci a ztuhlou smaženou strouhankou, ale je nám na chvilku teplo a smějeme se a jsme na horách.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Toxická feminita slepic

Naši mě pak vyzvednou u autobusu, jsem unavená, padám do postele a hlavou mi víří vločky sněhu a horské pocity jsou v rovinaté Hané tak intenzivní, že se jich už nikdy nezbavím a ani zbavit nechci. Možná, že kdybych vyrostla tady, v horách, pod Červenohorským sedlem, nebo blízko Kralického Sněžníku, možná bych po horách tolik netoužila. Jsem ale Hanačka, která si splnila sen a hory už nemusí na celý týden opouštět.

A každou zimu si uvědomím, jak moc mě zážitky z Tesáku ovlivňují. Tam jsem pochopila, že k tomu, aby si člověk sjel s dobrým pocitem kopec, se musí nejdřív dobře nachystat, nic doma nezapomenout, mít svačinu, v termosce teplý čaj a že je potřeba zatnout zuby a šlapat, těžké lyže na zádech. A když vám mrznou palce v lyžácích, nedá se nic dělat a když vás lyžáky tlačí a svírají jak palečnice, že se taky nedá nic dělat.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Všechno, co se nesmí

Dnes se tomu honosně říká vystoupit z komfortní zóny. Hory tuhle dovednost poskytují zdarma a plnými hrstmi. A my Hanáci, kterým právě vyhořela chata na Tesáku, tuhle skutečnost dokážeme ocenit. Proto teď spolu s místními horaly z Jeseníků nenadávám, že jsou hory plné turistů. Když jsem byla malá, byla jsem totiž jedním z nich. Hory mě naučily nefňukat a daly mi pocit, že vylézt na kopec a rozhlédnout se, co je za mou hanáckou rovinou, vždycky stojí za to.