Markéta Pilátová: Všechno, co se nesmí

30. listopad 2021

V covidových vlnách a časech mi ze všeho nejvíc chyběla sauna. Od čtyř let jsem zvyklá každý zimní nebo podzimní týden tam zajít. Sauna je pro mě součást duševní, nikoli až tak fyzické hygieny. Jen v sauně dokážu vypnout nepřetržitý a dost často únavný a otravný proud myšlenek. Je to pro mne meditace, relaxace, zklidnění, wellnes, oraz, a tohle všechno dohromady.

Navíc je to mnohdy velká porce spisovatelské inspirace. V saunách toho totiž o sobě lidé šeptem v potemnělé prostoru připomínajícím dělohu řeknou tolik, že kdyby si to nahráli a zpětně poslouchali, už by v sauně nikdy intimnosti druhým nešeptali.

Čtěte také

Když jsem byla malá, vodila mě maminka do překrásné, secesní sauny v psychiatrické léčebně v Kroměříži, kde tehdy pracovala jako praktická lékařka. Sklepní sauna, v níž by se dal z fleku natáčet parádní horor, byla vybavená nejrůznějšími dávno nepoužívanými přístroji na skotské střiky a koženými úchytkami v oprýskaných kachličkách. Měla velký bazén s ledovou vodou a po sauně nás položili na nemocniční lehátka a zabalili do velmi tlustých, škrábavých dek.

Milovala jsem to tam. Ženy v sauně protestovaly, že tak malé dítě by do sauny chodit nemělo. Vadilo jim, že bych mohla poslouchat jejich intimnosti, klepy a řeči, které v sauně ženy vedou. Maminka se nedala, argumentovala tím, že mi buduje imunitu a obranyschopnost proti všelijakým chřipkám a bacilům. Na tento argument pouhé „děti do komunistické sauny nesmí” neplatilo. Sauna je tedy do mého organismu zakořeněná na věky a já bez ní trpím. A kdykoli někam jedu na delší dobu, první po čem pátrám, je nejbližší sauna.

Čtěte také

Stejně tak jsem pátrala v Krems an der Donau, kde jsem tento měsíc na spisovatelské rezidenci. Našla jsem saunu v Badearena kousek od literárního domu, kde bydlím. Ale netušila jsem, že mě čeká návrat do dětství. Totiž, sauny se od dob mého dětství dost změnily. Ženy v nich už na sebe nesmí plácat sklenice medu, který je dobrý na pleť, zvlášť v horku, nesmí v nich nahlas mluvit, nesmí v nich jíst doma vyrobené obložené chleby.

Myslela jsem si, že v deset ráno v sauně nikdo nebude. To jsem se ale spletla. Bylo narváno. Ženami kolem osmdesátky. Každá měla v ruce tašku na kolečkách, růžovou, nebo modrou, v ruce sklenici medu a nemluvily nahlas, ale spíš v jakési ječivé, euforické oktávě. Lehátka v odpočívárně obestavěly taškami a vytáhly z nich růžové šampaňské, chlebíčky s vaječnou pomazánkou, a když se dost vyječely, zazvonily na zvonec. Nechápala jsem, co se děje. Začne nějaké představení? Ne, začal tzv. „Aufguß” tedy polévání.

Čtěte také

Ženy všechny napochodovaly do sauny a jejich ječení zesílilo. Jedna z nich se jala polévat kameny vonnou esencí a mávala nad hlavou ručníkem, aby nás všechny počastovala oním omamným nálevem. Bylo to božské. Ženy na chvíli ztichly a pak přešly do onoho známého, saunového šepotu, který jsem jako malá tak milovala. Ze zvyku jsem našpicovala uši a poklidně začala naslouchat. Ženy si vyprávěly o dědečkovi jedné z nich, který bojoval ve španělské občanské válce. Na straně fašistů.

Ležela jsem na lavici, prostoupená potem a vonnými esencemi, obklopená tichým šepotem plným rakouské němčiny a napnutě poslouchala. V šepotu se spousta hlásek poztrácela a já si příběh musela domýšlet, jako tolikrát v dětství, kdy si ženy šeptem vyprávěly o svých milencích, rozvodech, dětech, gynekologických problémech a já v jejich tajnosnubných zámlkách ztrácela nit.

Čtěte také

Někdy spisovatelé vypráví, jak už na pískovišti skládali básně a škrabkali lopatičkou do vlhké hlíny první eseje. Já jsem se od dětství učila poslouchat. Tajně, nepatřičně, ale pozorně. A co jsem neslyšela, to jsem si domýšlela. Představovala jsem si milence té baculaté paní, která vypadala, že by v životě nikoho nepodvedla a už asi v šesti letech jsem pochopila, že lidé často dělají věci, na které vůbec nevypadají. A poslouchala jsem s chutí každý týden. Nikdy v sauně na ženy, které šeptají, zlostně nemlaskám. Naopak. Jejich příběhy jim s chutí kradu. A když žena v rakouské sauně skončí vyprávění o svém dědečkovi a neví, jestli se za něj má stydět, nebo na něj být hrdá, nezvykle potichu dodá: „No, bylo by to na román, nicht wahr?”. A já jí v duchu odpovím: „To si piš!”

autor: Markéta Pilátová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.