Markéta Pilátová: Zimní Itálie

27. prosinec 2021

Když jedete v zimě do Itálie, měli byste počítat se vším. Se sluncem, ale i s deštěm, sněžením, nebo vichřicí, s hotely s topením, ale i bez. Zimní Itálie je plná překvapení. A proto, když můžu, čtrnáct dní před Vánoci vyrážím do zimní Itálie za dobrodružstvím. Nejedu tam ale nic objevovat. Itálii přece objevilo a milovalo už tolik cestovatelů.

Jedu tam, protože zimní Itálie má nádech čehosi zapomenutého, vyprázdněného a nepříliš přívětivého. Člověk ji musí po kouskách dobývat a musí se smířit s tím, že leckde nebudou hotely otevřené a na vyhlášených turistických místech jako třeba u jezera Como, nebo Lago di Garda bude k mání jen pár restaurací a služby budou fungovat na míň jak 50 procent.

Čtěte také

Přesto se ale i v těchto v zimě liduprázdných místech najdou místní, kteří vám rádi pronajmou apartmán, nebo prodají pizzu. Jako třeba milá paní María z městečka Varenna u jezera Como, která si sice podle jména na rezervaci myslela, že jsme Poláci a přichystala tedy na stůl polskou a italskou vlaječku, ale její apartmán byl oáza s topením ve vánici, která se nad jezerem přehnala, hned jak jsme přijeli.

Vánoční atmosféru už ve mně několik let nespouští svařák na vánočních trzích ve Vídni, nebo na Václaváku, ale malá kluzišťátka na italských náměstích, na kterých bruslí děti a někdy je vratce podpírají jejich rodiče a na sobě mají péřovky v rozverných barvách naducanější než péřovky polárníků. Ale nejlepší na zimní Itálii je světlo. Je naředěné studeným vzduchem, v němž se míhají italská slova, která si vychutnávám stejně jako čerstvé, sladké ranní pečivo.

Čtěte také

Dojímají mě zasněžené olivovníky v Dolomitech, nebo v hájích nad ledovými jezery. Vypadají, že vydrží všechno, nájezdy turistů i zasněženou samotu. Sbírám jejich pecky ve zmrzlé trávě a představuju si, že mi z nich v květináči vyklíčí oliva a ta vydrží růst tisíc let.

Tyhle představy ale dostanou zlověstný nádech, když si pak prohlížím na velkých fotografiích blízko nábřeží městečka Riva del Garda stejné olivovníky a vinice potažené ostnatým drátem, vojáky pochodující kolem honosných hotelů, vyhlížející nepřítele z vyhlídkových míst nad jezerem, nebo houpající se zběhy na oprátkách. Ty fotografie jsou fascinující, možná i proto, že většina z nich byla zvětšená díky fondu oněch hotelů, které za první světové války ubytovávaly místo evropské smetánky důstojníky rakousko-uherské armády.

Čtěte také

Válečné noční můry jsou dnes ukryté v průzračných vodách jezera, ale stejně na ně všude narážím. Někde je pomník padlým československým legionářům, kteří zahynuli dva měsíce před koncem války v bitvě v ohromném tunelu, někde se rozezní zvon ulitý z roztavených válečných děl a někde dokonce vidím ceduli, na níž jsou napsaná jména spřátelených míst v Česku. U nás, ve středních Čechách v Příbrami, Buštěhradu, Novém Kníně a dalších vesnicích totiž čtyři roky bydlelo jedenáct tisíc zbožných, skromných a pracovitých horalů z těchto jezerních oblastí. Museli opustit své vesnice v roce 1915, z hodiny na hodinu a s sebou si mohli vzít jen to, co unesli. Když se vrátili, našli vesnice zničené, vinice a pole plné min a granátů.

Dávná válka se v těchto místech zdá naprosto nepředstavitelná, ale přesto i na fotkách vojáci vypadají, že u jezera Garda tráví nějakou nenadálou dovolenou. V zimním, průzračném vzduchu, v jezerním tichu myslím na všechny, kteří se touhle krásou kochali přede mnou. A přeju si k dalším Vánocům stejnou, zimní Itálii.

autor: Markéta Pilátová
Spustit audio