Markéta Pilátová: Setkání, která se nebudou opakovat

27. leden 2022

V životě někdy existují okamžiky, kdy se lidé potkají na nečekaných místech. Třeba v rakouské Kremži. Přijela jsem na spisovatelskou rezidenci, do pokoje číslo 22 v bývalé továrně na koberce, proměněné na umělecké centrum. Děje se tady toho spousta – literární čtení, výstavy, ale nahoře, v podkroví jsou pokoje pro výtvarníky, spisovatele a hudebníky kde můžete měsíc nerušeně tvořit. Nebo se o to alespoň pokoušet.

Je to velkorysé a je to báječné, ale pokaždé nějak jinak. Někdy jsou rezidence umístěné v centrech měst, někdy na úplném venkově izolované od hluku civilizace, někdy jsou koncipované tak, abyste se především seznamovali s ostatními umělci a účastnili se místního kulturního života.

Čtěte také

Někdy celý měsíc nepotkáte živou duši. V Literárním domě NÖ v Kremži bylo všechno tak akorát. Kulturních akcí jsme se mohli účastnit, ale nemuseli, ostatní umělce jsme mohli potkávat ve velkém podkrovním obýváku, ale taky nemuseli. Jenže přátelství začnou někdy úplně nečekaně. Třeba na společné prezentaci toho, co zrovna děláte, na prezentaci, kam se nikomu vůbec nechce, protože budete mluvit a prezentovat před ostatními něco, co je teprve rozdělané, nehotové a o čem byste ještě nejraději zarytě mlčeli. Každopádně jsme chápali, že by bylo nezdvořilé prezentaci neprezentovat.

V místnosti se kromě mě sešli ještě dvě malířky – Španělka Saskie, Irka Pauline, anglický hudebník Simon a architekt Nicola ze Sardinie. Před kurátory a lidmi z literárního domu jsme vyprávěli o tom, kdo jsme a co děláme. Nikdy jsem příliš nerozuměla lidem, kteří touží vlastnit nějaký obraz. Když jsem ale viděla, co maluje Pauline, pochopila jsem, že kdybych mohla, vlastnila bych všechny její obrazy.

Čtěte také

Stejně tak snahy Saskie o vytvoření nového typu písma, více obrazu než písma, mě dojaly natolik, že jsem se vrátila ke svým dávným poznámkám z přednášek z dějin lingvistiky. Architekt Nicola chodil celé dny kolem Dunaje a fotografoval velkou zrcadlovkou pobřežní architekturu. A Simon vytvářel hudbu v plastovém kyblíčku plném vody a v plechových krabičkách od bonbonů za pomoci rotujících korkových zátek položených na bývalém motorku z kopírky.

Po prezentaci jsme si začali povídat a už jsme nepřestali. Každý večer jsme se scházeli a mluvili jsme hodiny a hodiny. Třeba o tom, jak fungují naslouchadla, která Pauline ovládá pomocí aplikace na mobilu, o očkovacích kampaních, o tom, jak se píše román, nebo o trhu s uměním na Kanárských ostrovech. Mluvili jsme o našich rodinách, o tom, z čeho vlastně žijeme, o tom, co nás inspiruje, nebo nudí. Probrali jsme Netflix, sociální sítě, otužování v oceánu a rozdíl mezi rodinným životem na Sardínii a v Irsku.

Čtěte také

A když jsme se loučili, bylo jasné, že tahle přátelská konstelace se už nikdy nezopakuje. Nikdy se neocitneme v časové bublině, v bývalé továrně na koberce, v časech rakouského lockdownu, kdy se nedalo dělat nic jiného než psát, malovat, skládat, fotit a mluvit o tom se čtyřmi lidmi, kteří vidí svět podobně. Jen to vyjadřují každý jinak. Stáli jsme na chodbě a loučili se. Ujišťovali jsme se, že se určitě uvidíme. A věděli jsme, že to není pravda. Sice jsme hned založili na aplikaci Telegram skupinu, kde pokračujeme v povídání, posíláme si fotky a přejeme k narozeninám, ale je to jako sprchovat se v pršiplášti. Prostě jsou setkání, která se nebudou opakovat. A možná se takto vrchovatě naplní právě proto.

autor: Markéta Pilátová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.