Markéta Pilátová: Co ocení děti
Byla jsem na vyhlašování jedné literární ceny za dětskou literaturu. Moc jsem se těšila. Cena se vyhlašovala ve vzducholodi v pražské galerii Dox, kam jsem se vždycky chtěla podívat. Ve vzducholodi čekali nejen vážení porotci a odborná veřejnost, znalci dětských knih a zástupci oceněných nakladatelství, ale i děti ze základních škol. Děti totiž v této soutěži také mohou hlasovat a vybírat svoje oblíbené knihy a autory.
Děti se hemžily na sedačkách a měla jsem docela strach, že z té vzducholodi popadají na zem. Pak se ale vyhlásily ceny, autoři moudře a vtipně pohovořili o svých oceněných knihách a děti uznale zatleskaly.
Čtěte také
Pak přišlo na řadu vyhlášení dětského hlasování. Už asi po patnácté vyhrál Deník malého poseroutky, v těsném závěsu za ním Harry Potter a dál mnoho knih, které přítomní dospělí nikdy nečetli, ani o nich neslyšeli. Když se moderátorka dětí ptala, co vlastně čtou, padala jména fantasy ság, komiksů a knih pro dospívající dívky. Děti také několikrát ocenily, že fantasy sága, kterou právě čtou, je pěkně tlustá kniha a má spoustu dílů. A jaly se bezprostředně líčit zamotaný děj, až jsem měla strach, že ve vzducholodi zůstaneme celé odpoledne.
Inu, děti čtou úplně něco jiného, než by si přáli, nebo jim doporučovali sečtělí dospělí. Ale přišlo mi to skvělé. Jakoby ta dospělácká moudrost, kultivovanost, rozhled a poučování v oné soutěži od dětí dostaly pěkně na frak. Když dospělí vzducholoď opouštěli, trochu se tomu rozpačitě podivovali.
Čtěte také
„Ať si děti čtou, co chtějí,” říkala jsem si. Ale hlavně ať čtou, mají průkazku do knihovny, nebo chodí do knihkupectví. Ať neprotáčejí panenky, když pod stromečkem najdou knížku. Ať nahlíží do těch světů, které pro ně vymýšlí jejich oblíbení autoři, ať si knížky půjčují mezi sebou a vyrůstají s nimi. A třeba časem narazí i na některou z těch, které jim kdysi ve vzducholodi doporučovali ti nudní dospělí ve slavnostních šatech. Důležité je četbě propadnout. Číst ve chvílích, kdy nevíte ve skutečném světě kudy kam, kdy vás zradí nejbližší, když jste nemocní, nebo si jen s knížkou někam chcete zalézt. Číst ve vaně, při jídle, ve vlaku, nebo v létě na dece na koupališti.
Moje babička, která byla sirotek, a vychovávali ji příbuzní na statku, kde musela jako dítě pracovat, si číst nesměla. Vyčítali jí, že u toho prosvítí moc svíček. A tak pak, když mohla, pročetla každou volnou chvíli. Četla všechno, co jí přišlo pod ruku a z knihovny si vždycky nosila plné aktovky a síťovky. A když se jí někdo zeptal, co čte, mávla rukou a řekla, že takovou blbost. A někdy to byla i pravda.
Čtěte také
Pamatuju si její postel, obloženou komínky knih. Ta moje vypadá stejně. A často taky čtu pěkné blbosti a vůbec netuším, pro jakou knihu by v anketě hlasovala třeba moje babička. Ale vím, že by měla radost, kdyby viděla, kolik dětí dnes může číst a nemusí myslet na to, kolik svíček u toho propálí. A že stejně jako jí i jim knihy dělají společnost, ukazují světy, kam za nimi nikdo, ani dospělí nemůžou. A je jedno, jestli si ty děti budou nosit z knihovny knihy autorů, kterým fandí dospělí, nebo těch, které se líbí jim. Knížky totiž vždycky spolehlivě pomůžou přežít. Nudu, bezmoc, nemoc, nejistotu, strach, nebo chudobu. Od toho jsou knížky tady. Každopádně moje babička díky nim přežila všechno, co na ni osud krutě nakládal. A vždycky, když se do něčeho začetla, ať už to byla blbost, nebo ne, byla šťastná.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
