Markéta Pilátová: Jirkovo mluvené slovo

Byl to pábitel se sloní pamětí. Pamatoval si, nebo možná i vymýšlel detaily, historky, literární díla, odbočky, meandry, ale nejraději si povídal o jídle a vaření a pak zase přeskočil na osudy židovských rodin v Kolíně, na anglické letce, nebo osudy významného architekta, sochaře, malíře, básníka, kritika. Znal spoustu lidí a spousta lidí znala jeho. Natáčel o nich pořad Osudy.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Hanáci a hory

Vždycky bylo zajímavé ho poslouchat. Stačilo říct, že příští týden budu v Černošicích a už se mi dostalo kompletního bedekru s literárně-hospodskými historkami. Stačilo říct, že pojedu do Čáslavi a už jsem věděla, kde kdo žil, umíral a narukoval. Jirku zajímala spousta věcí a rád o nich s někým mluvil. A já ho poslouchala v různých kavárnách, cukrárnách a restauracích, a když těžce onemocněl, čím dál víc po telefonu. Naposledy jsem ho viděla, když mě pozval domů. Byla jsem u něj poprvé, nikdy dřív mě k sobě nezval, tušila jsem, že na tom už asi není dobře.

Jeho staromládenecký byt zavalený knihami, papíry a cédéčky s rozhlasovými pořady se mu podobal. Bylo v něm krásné světlo. A před stolem rozložitý fikus a na prosklené pavlači další rostliny. Pochválila jsem mu dřevěnou, kuchyňskou linku a okamžitě jsme se dostali do roku devadesát, kdy si ji výhodně koupil na radu „takové báby z práce. No a ta bába, ta měla syna a ten...” A už to jelo. Historka střídala historku, cestopis a literární osudy a moje kafe už bylo skoro studené. „Tak Markétko, co to kafe?” Chtěl vědět Jirka a dal si do nosu hadičky a nadýchal se z přístroje, který měl na stole.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Zimní Itálie

Toulala jsem se předjarní mrazivou nedělí, bloudila jeho městem, vzpomínala, co o něm říkal, šla kolem divadla, kde dělal kulisáka, a dala si kuře v hospodě, kterou měl rád. A měla jsem trochu strach. Strach z jeho pohřbu, že na něm bude jeho sestřenice a náš společný kamarád, spisovatel Petr Pazdera Payne. Petrovi Jirka taky volával a Petr mi dal vědět, že Jirka umřel.

Říkala jsem si, že ten studený, předjarní kostel v tom šedo-hnědém městě, nad kterým plují ocelově modré mraky, bude k nesnesení smutný. Naštěstí takový vůbec nebyl. Byl skoro plný a na Jirku přišla zavzpomínat spousta jeho kamarádů. Spisovatelé a Jirkovi nejbližší přátelé Jan Novák a Miloš Doležal a Petr Pazdera Payne o něm před mší promluvili a všechny nás rozesmáli. Říkala jsem si, že Jirkovi by se to moc líbilo a pak by si šel upéct vepřové koleno.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Setkání, která se nebudou opakovat

My jsme se vydali do nedaleké restaurace, povídali jsme si s jeho příbuznými a pak jsme se sesedli u jednoho stolu a zjistili jsme jednu věc, po které se nám všem opravdu ulevilo. Jirka totiž nevolal jenom mně, nebo Petrovi. Volal nám všem. A každý z nás měl tak trochu výčitky, že na jeho mluvené slovo nemá dost času, že by ho měl poslouchat mnohem víc a mnohem častěji, protože Jirka je sám, ve svém staromládeneckém bytě a dýchá přes hadičky umělý vzduch. „Takže nebyl sám,” uvědomila jsem si a šla jsem večerním Kolínem na nádraží. Pak jsem potkala Jirkova kolegu Petra Adámka a celou cestu do Prahy jsme na Jirku vzpomínali. Smáli jsme se a vyměňovali si historky, které jsme s ním zažili a které nám Jirka vyprávěl. „Byl to krásný pohřeb,” řekl Petr. „A byl to krásný život,” pomyslela jsem si. Plný knih, osudů a přátel na telefonu.