Markéta Pilátová: Na cestě
Z mých posledních deseti jízd vlakem měly všechny vlaky zpoždění. Deset minut, patnáct minut, padesát minut. Když si u okýnka kupuju lístek, automaticky se ptám, „kolik minut to má/bude mít zpoždění”. A paní v okénkách se nediví, zkoumají trasu a zpoždění ochotně odhadují. Taky zpoždění bedlivě sleduju na webových stránkách přepravních společností a připomíná mi to sledování předpovědi počasí.
Je čas výluk, čas sněhu na kolejích, čas čehokoli, co se namane, jen ne ničeho, co by přijelo, nebo odjelo včas.
Čtěte také
Už před časem, kdy se konečně po pandemii dalo znova vyjíždět za čtenáři na literární čtení, jsem pochopila, že nestačí dát si na příjezd rezervu dvě hodiny, ale člověk musí na akci, která je naplánovaná na večer, vyrazit už dopoledne. A taky jsem pochopila, že se vracím do minulosti.
Do těch minulých dvanácti let, které jsem coby krajanská učitelka strávila v Latinské Americe. A tam je nedůvěra v dochvilnost jakéhokoli dopravního prostředku předpokladem jakékohokoli jiného druhu dochvilnosti. Nikdo stejně jako teď u nás neví, proč má ten který autobus, vlak, nebo letadlo zpoždění. Prostě ho má. Důležité je mít dostatečnou časovou rezervu, najít stánek s horkou kávou a neustále být ve střehu – kdykoli totiž může přijet jiný spoj jiné společnosti, nebo se může cokoli změnit.
Čtěte také
Pokud si na Latinskou Ameriku dokážu v těchto chvílích vzpomenout, je to posilující. Latinoameričané taky většinou na zpoždění nenadávají, snaží se nespěchat, protože v Latinské Americe se říká, že spěchají jenom ubožáci. Čeští cestující už mi taky Latinoameričany začínají připomínat. Přestali se rozčilovat, už se ani průvodčích moc nevyptávají, protože se jim většinou nedostane žádné smysluplné odpovědi.
Na nádražích, třeba v Brně, nebo v Zábřehu na Moravě, kde často přesedám, mají taky stejné kovové sedačky, jako mívali na nádražích v Latinské Americe. Na ty se člověk posadí jenom z donucení. Ostatně, ony sedačky, jak jsem se dozvěděla loni na výstavě ve vídeňském Muzeu designu, jsou navrhované záměrně tak, aby si na ně nikdo nesedal, a když už si na ně někdo sedne, aby na nich nevydržel sedět dlouho.
Čtěte také
Jsou navrhované z nepříjemných, studivých, kovových materiálů pro veřejné budovy a prostranství. Cílem je naprostá nelidskost. Ti, kteří je do veřejných parků, nádražních budov a čekáren nakupuijí, totiž nechtějí, aby si na ně sedali, nebo nedej bože lehali (hlavně lidé bez domova) a ona veřejná prostranství svou přítomností hyzdili. Přesto na nich všichni vespolek sedíme, protože nemáme jinou možnost. Zoufalci, smíření s čísly neustále hopsajícími na světelné tabuli.
A v těchto chvílích se Zábřeh na Moravě podobá Sao Paulu, Buenos Aires, nebo Riu de Janeiru. Až na to, že tady chybí lákavé vůně latinskoamerických stánků s občerstvením s čerstvými ovocnými džusy, a všudypřítomná možnost něco dobrého sníst a v jakoukoli hodinu si dát si horké, silné a levné kafe a poddat se pak osudu alespoň s plným břichem.
Čtěte také
Ale naučila jsem se mít kávu v kvalitní termosce, kde vydrží několik hodin horká, koupila jsem si kovovou krabičku na jídlo a vždycky s sebou tahám počítač, protože během zpoždění se toho dá spousta napsat. A říkám si, že je to hlavně trénink. Zocelování schopnosti s lehkostí čelit náhodě, být pořád ve střehu a pozorný k tomu, co na něj dopravci zase nastražili. A nemyslet si, že dojet někam včas, je samozřejmé. Protože ono je to zázrak. Zázraky se ale v poslední době moc často nestávají.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
