Markéta Pilátová: Chuť bedly

4. říjen 2022

„Nechceš bedly?” Ptá se sousedka Blanka a v ruce houpe velkou papírovou taškou z Lidlu. „No jasně, že chci!” Vyhrknu a nemůžu se dočkat, až ta taška bude celá moje. „Všechny?” Podiví se sousedka. „Všechny!” Ujistím ji. Pak se ještě společně ujistíme na internetu, že to nejsou jedovaté bedly zahradní a probereme všechna místa v okolí, kde teď rostou.

Bedly dám na noc do lednice a nemůžu se dočkat dalšího dne. Ale nechci nic uspěchat. S návraty do dětství je to ošemetné. Návraty do dětství se musí pečlivě plánovat a nesmí se to s nimi přehnat. Člověk se jich nesmí přejíst, stejně jako bedel. Mohlo by se stát, že ho rozbolí žaludek, nebo že se přecpe nostalgií.

Čtěte také

Na bedly jsme chodili s mámou a tátou do lesíka za rodnou Kroměříží, nebo jsme je sbírali v lesích kolem Lulče u Vyškova a mě to otravovalo. Hlavně proto, že jsem nikdy nic pořádného nenašla a v lese jsem se nudila. Zato moji maminku houbaření bavilo strašně a sbírala hlavně bedly.

„Bedla má tady takový prstenec,” vzpomněla jsem si na mámin hlas, jak mi vysvětlovala rozdíl mezi jedovatou houbou a jedlou bedlou. Teď to ale řekla sousedka, která odlepila oči od mobilu, kde zkoumala rozdíl mezi bedlou zahradní nejedlou a bedlou jedlou. A já najednou viděla mámu, jak se sehnula pro bedlu, zkoumala prstenec a pak odkrojila kus nohy a nechala ho v mechu. Kromě bedel jsme brali ještě suchohřiby, někdy václavky, výjimečně lišky. Víc jsme nepoznali a tak jsme nic dalšího raději nesbírali.

Čtěte také

A když jsme přišli domů, máma nasmažila klobouky bedel jako řízky. Přemýšlím, jak dlouho jsem své nejoblíbenější jídlo dětství nejedla. Dvacet? Třicet let? Pamatuju si železnou, zeleně natřenou pumpu před chalupou v Tučapech, jak před ni vždycky rodiče postavili stolek a dali na něj ubrus, a starou švestku a její stín. A chuť smažených bedel. Plných strouhanky a omastku a ještě něčeho masitého, ale zároveň křehky delikátního, ostrou vůni lesa, kterou to jídlo vydávalo.

A pocit, že se člověk takového jídla nesmí přejíst a zároveň nejde přestat, protože v těch smažených kloboucích je cosi prapůvodního, cosi hutného a vláčného. Něco, co člověk bude potřebovat v zimě, aby si vzpomněl, že les byl na podzim zelený a mech svěží.

Čtěte také

V poledne vyndám nábožně dokonalé klobouky hub z lednice. Nevím, jestli je mám před smažením umýt, nebo ne, jestli voda nezkazí tu chuť, po které začínám toužit. Raději z klobouků jen vyklepu jehličí a zlehka je otřu vlhkým hadříkem. Namáčím je do vajec, strouhanky, mouky a kladu na rozpálenou pánev. Neodvažuju se ochutnat. Nachystám sůl, kterou je posolím až těsně před jídlem, jak mi vždycky na srdce kladla máma. Můj muž ještě nikdy smažené bedly nejedl a trochu podezřívavě se na tu manu nebeskou dívá. Kousek si odlomím a pochopím, proč Aztékové o houbách říkali, že je to „maso bohů”.

Smažené klobouky bedel chutnají úplně stejně jako tenkrát v Tučapech. Zhluboka si oddechnu. Tak tenhle stroj času funguje. Zatajím dech a kousnu si ještě jednou. A jsem tam. V čase, kdy už se chodilo do školy, ale ještě bylo krásně a pořád ještě jsme o víkendech stolovali pod švestkou. A k obědu měli smažené bedly.

Čtěte také

A máma mohla chodit na houby a já se nudila a nevěděla, že na tu nudu budu vzpomínat jako na něco luxusního, protože jen tak bloumat po lese a nudit se už nezvládám. Do lesa chodím na túru, běhat, nebo něco sbírat, ale nikdy to nepostrádá nějaký utilitární cíl. A přestože teď jím bedly, vím, že to luxusní nudění se už nevrátí, že ani bedly mi ho nevrátí.

„Jak ti to chutná?” Zeptám se svého muže. A snad poprvé v životě je mi jedno, co odpoví. Vlastně ne, byla bych ráda, aby řekl, že mu to nechutná a já mohla všechny ty nasmažené klobouky sníst sama. Jenže on přikývne, že mu to chutná a pak společně jíme bedly a já už se v duchu toulám lesem. Sama, v ruce papírovou tašku z Lidlu, oči přilepené k mobilu.

Čtěte také

Nebo ne, vezmu si nějaký starý atlas, kterých mám doma několik. Ke každé houbě se sehnu a pečlivě ji prozkoumám. Když to nebude bedla, suchohřib, liška, nebo václavka, tak ji tam nechám. Půjdu dlouho, dokud se nezačnu nudit. A když pak doma budu znova smažit ty velkorysé klobouky s jemným žábrováním, do kterého budu cpát strouhanku, budu zase tou holkou s nekonečným množstvím času před sebou, kterou bolí břicho, protože se přejedla bedel.

autor: Markéta Pilátová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová