Markéta Pilátová: Podruhé

A já žiju ve Velkých Losinách, které se mohou pochlubit lázněmi ze šestnáctého století, starobylou a dodnes funkční papírnou, renesančním zámkem, kavárnami a rododendronovými parky. A mě napadlo, že by těm místům slušela literární čtení. Přijeli by současní čeští autoři, usrkávali by frappé ve vysoké sklenici a předčítali by lázeňským hostům na těch krásných místech svoje knihy.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Olá Lisboa

A pak to začalo. A přijeli spisovatelé a četlo se v lázních, v papírně, na dvou zámcích, v knihovně a v kavárnách.

Festivalový týden uběhl jako voda, přišli lázeňští hosté, čtenáři knihoven, náhodní návštěvníci, přijela paní knihovnice z České vsi u Jeseníka a bylo to celé veselé, dojemné a objevné. Člověk by čekal, že bude po týdnu literárního hemžení a afterparties s neúnavnými spisovateli a spisovatelkami unavený, ale já jsem nebyla. Jako by mě prostupovala nějaká záhadná energie a říkala jsem si, že je to asi tím, co všechno jsem mohla slyšet a s kolika lidmi jsem se mohla potkat. Když jsem se ptala Kamily a pak i starostky a starostů pořádajících obcí, měli to tak nějak stejně. A tak jsme si plácli i na druhý ročník.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Lekce odvahy

A ten právě skončil. A všichni, kdo festival organizujeme, jsme pocítili ono lehké brnění až rozjaření. A začali jsme okamžitě plánovat další ročník. Nejdřív jsme se s Kamilou rozjely do synagogy v Lošticích. Příští rok bychom chtěli číst z knih i tady. Tohle už není lehké brnění, ale čirý rauš. Tak krásné prostředí! Ženská lóže s červenými křesílky s původními nástěnnými malbami z devatenáctého století, vzácné vitráže z vypálené olomoucké synagogy...

A krásné taky je, že nikdy nemusíme lidi složitě přesvědčovat o tom, jak je literární čtení fajn. Nemusíme uplatňovat žádné manažerské komunikativní triky, ani si číst příručky o tom, jak by se měl dělat fundrising.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Rušení duší

V době, kdy vás každý přesvědčuje, že lidé už knihy nečtou, nebo dokonce o tom, že už nedokážou přečíst ani delší odstavec, stačí říct, že literární čtení je o setkávání. Spisovatele, který sice není profesionální herec, ale čte své texty tak, jak by je nikdo jiný nikdy nečetl, protože on sám přesně ví, kde chtěl vložit pauzu, nebo co chtěl zdůraznit. Někdy se zakoktá, někdy čte moc potichu, nebo si zapomene nasadit brýle a pak je hledá, někdy sám sebe i obecenstvo rozbrečí, nebo rozesměje, ale vždycky je to doopravdy a naživo. A tenhle člověk pak po vystoupení sedí, usrkává kafe nebo víno a odpovídá na otázky. Někdy se trochu kroutí, někdy je vtipný, někdy není. Ale je před vámi, můžete si na něj skoro sáhnout a můžete se ho zeptat, na co chcete.

A on, nebo ona, který tráví tolik času s textem sám, zase vidí lidi, kteří čtou knihy. Dokonce i dlouhé odstavce! Jeho knihy a jeho odstavce. A vidí lidi, co ocenili tuhle krystalicky nedigitální zkušenost. A všude kolem je léto, voda v termálních bazénech horce bublá, hory jsou blízko a snáší se podvečer. A člověk má mnohem menší strach z toho, že třeba stroje a umělá inteligence budou psát místo spisovatelů knihy. Protože poslechnout si stroj na Knihu v lázni nikdo nepřijde.