Markéta Pilátová: Plynutí v Aare
Myslela jsem, že je to pohádka. Nebo nějaká nepravděpodobná městská legenda. Báchorka. O tom, jak lidé v Bernu vystoupí z tramvaje a sejdou k řece Aare, sundají si šaty a dají je do nepromokavého vaku na záda. Vlezou do řeky a proud je nese a nadnáší a oni plavou a plují a plynou několik kilometrů.
Pak vylezou z vody na koupališti pod parlamentem a jdou do práce. „Musíš to zkusit!” Nabádal mě kamarád Tomáš po čtení na literárním festivalu v Curychu. Do Bernu jsem měla jet druhý den ráno.
Čtěte také
Měla jsem v sobě pár skleniček místního zkvašeného jablečného moštu a tak jsem kývla, že ano, že to určitě zkusím. „Jasně a ještě skok do vodopádu a výstup na Kilimandžáro. To určitě!” Druhý den mi ale kamarádka Markéta z Bernu, která organizovala moje čtení v místní Kornhausbibliothek a na ambasádě, poslala dotaz: „Máš plavky?” Měla jsem plavky.
Markéta mě vyzvedla na nádraží, jely jsme tramvají na zastávku Thunplatz a pak jsme se starým parkem plným kaštanů vydaly k řece Aare. Slunce žhnulo a opíralo se do bílých kamenů na břehu a Aare byla zeleno-modrá a proud pádil a poskakoval a v řece plula spousta lidí s nepromokavými vaky, které si tiskli k sobě jako drahocenný nafukovací poklad, nebo je nechávali volně plout za sebou připevněné na volných popruzích na zádech.
Čtěte také
Oblečení jsem nacpala do vaku, který mi Markéta půjčila, vlezly jsme po schůdcích do modré vody. Proud byl tak silný, že jsem zalapala po dechu. Markéta mě ale zkušeně navigovala doprostřed řeky a pak k levému břehu. „Neplav, jen se nechej nést!” Tak jsem to tak udělala a proud nás unášel jako dvě třísky, jako dva mravence držící se listu, jako nepatrná, navlhlá pírka.
A pak zůstal jen rychlý proud, přizpůsobování jeho rozmarům, neplavání, horký vzduch nad řekou, zasněžené Alpy a Bern jako kulisa k pohádce, v níž se hýří zlatem a čokoládou. „Občas tady potkám nějakého velvyslance, nebo člena vlády,” řekne Markéta. „Plavou do práce.” Ale to už se řadíme mnohem víc doleva, směrem k velkým cedulím, které označují místo, kde se z řeky dá vylézt. Proplaveme malým tunelem a ocitneme se na kouzelném retro koupališti, kde jsou převlékárny.
Čtěte také
Po večerním čtení mě nová známá výtvarnice Saša zve na procházku Bernem. „Co bys chtěla vidět?” „Chtěla bych jít plavat,” vyhrknu. Saša ale smutně pokrčí rameny. „Já už v řece neplavu. Plavala jsem třicet let, ale jednou byla Aare trochu rozvodněná a voda vysoko, strhl mě vodní vír a málem jsme se utopila.” Řeka, proud, lidé poddávající se jeho síle, všechno to najednou dostalo jiný odstín. Jinou hloubku.
Někdy si myslíme, že zlehka plujeme po proudu, který nás bezpečně unáší ke břehu, na cestě jsou velké, srozumitelné cedule. Ale v řece žijí i jiné věci. Nečekané víry, které drží a nechtějí pustit. Stačí, abychom si nevšimli, že je voda moc vysoko. Jak moc jsem Sašu chápala. Přijít o pocit bezstarostného plynutí, které člověk zažívá třicet let, to bych nechtěla zažít.
Ale hned ráno jsme šla k Aare znova. Voda ještě nebyla vysoko.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
