Markéta Pilátová: Horské poutě

Dnes už nechodím po turistických značkách, ale lesními pěšinami a v létě putuju podél koryt horských potoků, koupu se v ledových tůních a usínám pod stromy v mechu.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Plynutí v Aare

Občas narazím i na starou lesáckou chatu, postavenou ještě před vznikem republiky, třeba na chatu Černohorku z roku 1904, kterou pořád někdo pečlivě opatruje a ona sedí vedle lesní stezky, tichá a skoro neviditelná už tolik let. Hned kousek od ní je největší lavinový svah v Jeseníkách, na podzim vystlaný rezavým kapradinovým listím a protkaný dřevěnými mostky, po kterých chodí asi hlavně lišky a kuny.

Na podzim se Jeseníky začínají vyprazdňovat a hordy letních nájezdníků, kteří chodí z Červenohorského sedla na Vřesovou studánku po štěrkem vysypané cestě, postupně mizí. Začínají přijíždět spíš samotářští chodci s velkými batohy, kteří dělají větší přechody po hřebeni a v jejich tvářích je vidět, že se jim, stejně jako mě, po létu plném lidí na horách, nestýská.

Čtěte také

Markéta Pilátová: S prašivkami v lese

A v zimě nasadím skialpy a hřeben se najednou stává zvláštně přehledný a vlastně nenáročný a když člověk sjíždí dolů, má pocit, že tolikrát prošlapané hory mu vždycky ukáží úplně jinou tvář.

Ale pokaždé, když znova nastanou letní dny, začnu toužit po jiných horách. Jsou mi stejně drahé jako Jeseníky, jezdím tam už 20 let a ty hory se jmenují Dolomity. V jednom jejich trochu zapadlém údolí leží malé městečko Alleghe a z něj vyrážím každé ráno na opravdu horský výšlap. Vápencové skály mají zvláštní kouzlo a kopce mezi nimi mi trochu připomínají hřeben Jeseníků. Dá se po nich putovat celé dny a týdny, aniž by člověk, když se vyhne údolím, kde jsou lanovky, musel potkat živou duši.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Podruhé

Spát se dá v tzv. bivacích, malých dřevěných domcích podobných horským útulnám, nebo sejít do kempu, nebo do hotelu. To ale stojí nejmíň tři hodiny ostrého sestupu a tak je lepší putování nepřerušovat a zůstat na hřebeni. Do snů vám pak jemně cinkají kravské zvonce, protože vždycky, když máte pocit, že jste vylezli nejvýš, jak jste mohli, ukáže se, že kousek od vás se pase nějaká stejně zdatná kráva.

A nikdy se mi nechce dolů. Ani z hřebene Jeseníků, ani z těch italských hřebenů. Dolů, do světa rovin, plného pohybu, chvění a usilování. Okamžitě se mi začne stýskat po majestátné nehybnosti hor, po nelítostném tichu přerušovaném jen občas zaskřehotáním nějakého dravce. Po letmých, trochu plachých pozdravech těch, které v horách potkáváte, po minimalistické, hlavně lehké a trvanlivá stravě a po čokoládě, kterou jím jenom na túrách. Po lehké závrati na tenkých čárách chodníčků ztrácejících se ve vápencové suti.

Když putuju v horách, pěšky a s batohem na zádech, mám vždycky pocit, že jsem blíž tomu, čemu se říká skutečnost, protože jen v horách je tichá a nehybná, takže si ji můžu alespoň na chvíli doopravdy zahlédnout.