Markéta Pilátová: Horské poutě
Bydlím na horách, v Jeseníkách, kousek od Červenohorského sedla. Tam se dá báječně putovat po hřebeni, který připomíná hřbet nějakého ohromného, prastarého zvířete. Do Jeseníků jsem jezdila už jako malá hanácká holka a nikdy jsem se jim nevzdálila a nakonec se v nich i zabydlela.
Dnes už nechodím po turistických značkách, ale lesními pěšinami a v létě putuju podél koryt horských potoků, koupu se v ledových tůních a usínám pod stromy v mechu.
Čtěte také
Občas narazím i na starou lesáckou chatu, postavenou ještě před vznikem republiky, třeba na chatu Černohorku z roku 1904, kterou pořád někdo pečlivě opatruje a ona sedí vedle lesní stezky, tichá a skoro neviditelná už tolik let. Hned kousek od ní je největší lavinový svah v Jeseníkách, na podzim vystlaný rezavým kapradinovým listím a protkaný dřevěnými mostky, po kterých chodí asi hlavně lišky a kuny.
Na podzim se Jeseníky začínají vyprazdňovat a hordy letních nájezdníků, kteří chodí z Červenohorského sedla na Vřesovou studánku po štěrkem vysypané cestě, postupně mizí. Začínají přijíždět spíš samotářští chodci s velkými batohy, kteří dělají větší přechody po hřebeni a v jejich tvářích je vidět, že se jim, stejně jako mě, po létu plném lidí na horách, nestýská.
Čtěte také
A v zimě nasadím skialpy a hřeben se najednou stává zvláštně přehledný a vlastně nenáročný a když člověk sjíždí dolů, má pocit, že tolikrát prošlapané hory mu vždycky ukáží úplně jinou tvář.
Ale pokaždé, když znova nastanou letní dny, začnu toužit po jiných horách. Jsou mi stejně drahé jako Jeseníky, jezdím tam už 20 let a ty hory se jmenují Dolomity. V jednom jejich trochu zapadlém údolí leží malé městečko Alleghe a z něj vyrážím každé ráno na opravdu horský výšlap. Vápencové skály mají zvláštní kouzlo a kopce mezi nimi mi trochu připomínají hřeben Jeseníků. Dá se po nich putovat celé dny a týdny, aniž by člověk, když se vyhne údolím, kde jsou lanovky, musel potkat živou duši.
Čtěte také
Spát se dá v tzv. bivacích, malých dřevěných domcích podobných horským útulnám, nebo sejít do kempu, nebo do hotelu. To ale stojí nejmíň tři hodiny ostrého sestupu a tak je lepší putování nepřerušovat a zůstat na hřebeni. Do snů vám pak jemně cinkají kravské zvonce, protože vždycky, když máte pocit, že jste vylezli nejvýš, jak jste mohli, ukáže se, že kousek od vás se pase nějaká stejně zdatná kráva.
A nikdy se mi nechce dolů. Ani z hřebene Jeseníků, ani z těch italských hřebenů. Dolů, do světa rovin, plného pohybu, chvění a usilování. Okamžitě se mi začne stýskat po majestátné nehybnosti hor, po nelítostném tichu přerušovaném jen občas zaskřehotáním nějakého dravce.
Čtěte také
Po letmých, trochu plachých pozdravech těch, které v horách potkáváte, po minimalistické, hlavně lehké a trvanlivá stravě a po čokoládě, kterou jím jenom na túrách. Po lehké závrati na tenkých čárách chodníčků ztrácejících se ve vápencové suti.
Když putuju v horách, pěšky a s batohem na zádech, mám vždycky pocit, že jsem blíž tomu, čemu se říká skutečnost, protože jen v horách je tichá a nehybná, takže si ji můžu alespoň na chvíli doopravdy zahlédnout.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
