Markéta Pilátová: Deníková magie
Bylo nás deset a seděli jsme v galerii v Litomyšli. Snažili jsme se přijít na to, jak psát deník a proč si ho vlastně psát. A taky jsme si vyprávěli, jak deník píšeme. A jak a kolikrát jsme už začali a přestali a znova začali. A já četla z deníků slavných lidí, kteří si vedli vtipné, nebo dojemné zápisky svých slavných, ale v něčem stejně banálních životů jako jsou ty naše.
Franz Kafka psal o tom, jak nepíše. Astrid Lindgrenová za druhé světové války zkoumala pomocí svého deníku svět, který jí připadal šílený. Jack Kerouac si osm let denně zapisoval své sny. Můj tatínek si už měsíc svůj deník namlouvá do aplikace v mobilu.
Čtěte také
Deníků je tak nepřeberné množství a existuje tolik způsobů, jak si je psát, až se z toho točí hlava. Nejdřív jsme zkoušeli, jak si v tom moři možností nějakou vybrat. A pak si spíš povídali o tom, jak to kdo z nás zkouší, jak často deník píše, nebo spíš nepíše a co všechno je u toho možné prožívat. Vzpomínali jsme na maminky, které v dětství naše deníky nacházely v různých skrýších a bezostyšně je četly a některé v nich nechávaly dokonce poznámky.
Mluvili jsme taky o tom, jak moc mohou být deníky nebezpečné, když se dostanou do ruky tomu, o kom se v nich píše. I proto raději někteří lidé své deníky na konci života pálili, zakopávali do země, nebo zazdívali. A jiní lidé tyhle deníky zachraňovali, vykopávali a zkoumali.
Čtěte také
A jak jsme tak o denících na společné seanci v galerii přemítali, čím dál víc jsme se učili jeden od druhého a hlavně se smáli. Původně jsem měla na deníkovém workshopu nazvaném Záznamy každodennosti čtyři hodiny vyprávět já, ale nakonec to byla kolektivní a doslova dílna. Nepamatuju si, kdy jsem naposled načerpala tolik inspirace za tak krátkou dobu.
A to nejlepší mělo teprve přijít v sobotu, kdy po mě štafetu deníkové dílny převzala výtvarnice a ilustrátorka Andrea Tachezy. To teprve naše deníkové sny začaly být nebezpečné! Andrea nám totiž ukázala několik tak lákavých technik, jak si svoje deníky zdobit a nechat se unášet na vlně náčrtků, koláží, komiksových situací a vystřihování a nalepování, že teď nezbývá, než si na každodenní záznamy do deníku vyhradit alespoň dvě hodiny, aby člověk i výtvarně zachytil a zpracoval všechno, co se mu za den událo.
Čtěte také
Ono totiž, ať je váš den banální a rutina úmorná, jak chce, pokud se ji pokoušíte nakreslit, nebo vystřihnout jako koláž, okamžitě se i z nudné snídaně sestávající z rohlíku s máslem a černým kafem stane, alespoň ve vašich očích, artefakt.
I kdybyste na deník jenom kápli kávovou kapku, udělali z ní prstem skvrnu a okraje dotvořili průhlednou mastnotou z másla. Jedno je jisté – když si pak po letech tuhle stránku v deníku třeba nalistujete, okamžitě si tohle nudné a banální ráno vybavíte – z té skvrny se poline vůně kávy a rohlík bude ve vzpomínce zaručeně křupavý. Deníky totiž mají tu moc – zastavit a vrátit čas. A proto si je, alespoň my, účastníci deníkové dílny chceme psát. Deník je totiž možná jediný druh magie, která zaručeně funguje.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
