Adam Borzič: Kouzelné bouřky
Každý někdy prožíváme okamžiky nebo se ocitáme v místech a situacích, které nejpříhodněji vystihuje přívlastek „magický“ či „kouzelný“. Je zajímavé, že před Williamem Shakespearem se v angličtině slovo „magic“ používalo výhradně pro magii v původním smyslu, přiřadit přívlastek „magický“ k běžným situacím (nikoli rituálům či amuletům) je dílem tohoto básnického velikána, jak o tom píše v knize Básnická řeč Owen Barfield v kapitole, jež pojednává o jeho sémantických objevech.
Od té doby se vynořily okouzlující dámy, magie čokolády, nebo magické západy slunce, kouzelné „všední“ okamžiky a předměty. Mohlo by se zdát, že z původního významu „magie“ coby disciplíny slučující filosofii a rituální činnost v tomto přeneseném významu mnoho nezůstalo, ale není to pravda.
Čtěte také
Shakespearova básnická hůlka jen rozezvučela magii i v každodenním světě, neboť tyto přívlastky přece používáme tam, kde je překročena všednost, kde se setkáváme s něčím zářivým a současně tajemným, se sférou, kde se setkává krása a neznámo.
Vějíř takových zkušeností může být bohatý, pokud si dovolíme svět vnímat i z jiné než čistě utilitární a racionální strany. V mém životě se kouzelné okamžiky často odehrávají za bouřky, což je samo o sobě magické. Vzpomínám si na jednu návštěvu Toskánska, kdy jsme se s přáteli ocitli v městečku San Gimignano, jež se pyšní mnoha věžemi, podivnými středověkými věžáky, které v ten okamžik připomínaly kulisy soumračné fantasy.
Čtěte také
První poryvy bouřky jsme zažili v čarovném krámku s tradiční keramikou, a tak mi splývá s oblou žlutí a hnědí hroznů na talířích a džbánech. Ona situace, kdy později běžíme vyprázdněným městem na kopci za hradbami a nad námi hřmí, má nádech dobrodružství z jiného světa. I stařičký potemnělý kostel, do něhož jsme se ukryli před obřími kapkami, prozařovaný svícemi, jež plápolaly před votivními obrazy, s několika ženami, jež se tiše modlily růženec, vystupuje zpětně coby archetyp jižanského katolicismu s jeho magií kostelního šera.
Na druhé straně tohoto bouřkového spektra se mi vynořuje jedno velmi divoké milování pod rozkvetlou jabloní na jedné opuštěné zahradě, kterou bičovaly skleněné provazy, zatímco v dálce hřmělo. Naše těla jako by v ten okamžik splynula s bouřkou a proměnila ji v sladké šílenství. V magii mladé homoerotické lásky. Tak šílená může být ovšem jedině první láska. Třetí bouřka plná kouzel, jež se v tento okamžik rozsvěcí v mé paměti, proběhla jednoho podzimního dne v ulici Perunova. Seděl jsem tehdy, byla už tma, s milým přítelem v restauraci Los v Oslu, když se spustila neskutečná kanonáda blesků, jejichž lesk ozařoval ulici tak, že nabývala surreálné podoby. Zdá se, že sám Perun se rozhodl rozsvítit ulici nesoucí jeho jméno.
Čtěte také
Bohové bouřek bývají většinou vášnivé mužské bytosti, a občas to dotáhnou tak daleko, že jsou z nich božstva ústřední. Svazek blesků třímal vládce řeckého pantheonu Zeus, hromy a blesky metal také Hospodin, jak víme z Bible. V afro-karibské tradici vúdú je pánem bouřek Šango, mocné maskulinní božstvo, které miluje ženy a zábavu a někdy vládne i ohni.
Na Východě je hromovládným božstvem védské tradice Indra, jehož kosmická síť plná drahokamů patří k nejdůležitějším metaforám mahajánového buddhismu. Tantrické odnoži buddhismu se přezdívá vadžrajána. Slovo vadžra označuje „diamant“, ale také „blesk“, je současně principem i rituálním předmětem, tibetsky dordže, symbolizuje jak nezničitelnou povahu buddhovské podstaty, tak bleskovou rychlost, s níž adepti vadžrajány mohou dosáhnout osvícení. Podle mnoha mýtů, ten, do koho praští blesk, se sám stává bohem.
Čtěte také
Když nad tím přemýšlím, má pro mě každá bouřka – zvláště ony letní, magickou příchuť. Vždy elektrizuje moje tělo i mysl. Je setkáním ohně, vzduchu, vody a země. Propojuje nebesa se zemí. Bouřka je krásná, divoká a občas i nebezpečná. Shakespeare, kterým jsme začali, nazval svoji poslední divadelní hru v roce 1611 „Bouře“, a ta nepřekvapivě líčí příběh mága Prospera. Těmito slovy, v překladu Jana Vladislava, popisuje Ariel, Prosperův vzdušný služebník, sílu bouřky, kterou na rozkaz svého pána rozpoutal:
Vpad jsem na královskou loď a planul jsem
hned na přídi, hned na zádi a v podpalubí
a všude jsem šířil úžas; přeskakoval
z lanoví na ráhna a na stožár
a rozpytyl ohně zase spojil v jedno.
Ani z Jovových blesků věštících
hrozivá hromobití více nemžikal
a nepřecházel zrak. Ten žár a praskot
sirnaté lávy, jak by obleh i
nejmocnějšího Neptuna, a vlny vod
se chvěly…
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
