Adam Borzič: Východ a západ těla

Vizionářské projekty typu Weberovy poetické ekologie nebo paradigma spolubytí Charlese Eisensteina jsou toho příkladem.

Čtěte také

Adam Borzič: Bódhisattva ve školce

Západní vztah k tělu byl vždycky rozponý. V Bibli je tělesnost posvátnou skutečností. Feministická teoložka Sallie McFague považuje hmat za symbolický smysl křesťanství. Bůh se dle této tradice vtěluje: rodí, žije, umírá a opět coby tělo vstává z mrtvých. Historické křesťanství ovšem, až na několik vzácných výjimek ve středověku a renesanci, konkrétní tělesnost příliš necenilo. Hořké augustiniánské sliny tělo poplivaly natolik, že se v novověku stalo karteziánským strojem, který je třeba ovládnout.

Novověk tělesnost rehabilitoval jen částečně, a tak stále žijeme v nedůvěře k tělu. Masovost poruch příjmu potravy to odhaluje přímo bolestně. Tělo musí být pacifikováno, nejdříve inkvizicí, pak módním průmyslem. I jeden z největších zázraků západního novověku, kterým se oprávněně pyšníme, moderní medicína, zahrnuje aspekty odcizení.

Čtěte také

Adam Borzič: Tkát sen světa

Našemu pojetí těla chybí velkorysost, poezie a vnímavost. Péče o tělo připomíná strukturované mučení, dietetické pokyny zas cvičení v chemii. Když chceme říci, že jsme si dobře zasportovali, říkáme, že „jsme si dali do těla“, „úplně se zničili“. Od malička mě to tahalo za uši, i když jsem si své tělo také ošklivil.

Až s objevem východního přístupu k tělu, jenž u mě šel ruku v ruce s objevem buddhismu, jsem rozvinul vztah k vlastnímu tělu. Východ, jehož metafyzika se neznalému jeví jako odhmotněná a snivá, mě přivedl k vědomému prožívání těla. Samozřejmě Východ do jisté míry pozápadněný. Dnešní hathajóga, které jsem před pár lety propadl, nemá se svými starověkými základy příliš společného. Odráží se v ní i některé postupy rozvinuté v západních školách pohybu. A přece její základní důraz na pomalost, uvědomování a synchronizaci, má kořeny v zemi vířících Lotosů.

Čtěte také

Adam Borzič: Ave Maria

Díky józe, kterou mi s nesmírnou elegancí předává Alice Anna Červinková, prožívám tělo sytě i plynule. Cítím celé tělo, dokonce i prsty u nohou, téměř nikdy mě nebolí záda, jinak se mi chodí, sedí i vstává. Dokonce jsem zaregistroval hlubší orgasmy. Pohyb a dech – je pro mě nerozlučná dvojice. Tantra, která mě oslovila ve své buddhistické i šivaistické verzi, mě pro změnu naučila vědomému prožívání smyslů. Díky tantrické praxi intenzivněji vidím, slyším, cítím, chutnám a hmatám. Tento týden jsem začal cvičit i čchi-kung, který klade důraz na plynutí a vnitřní teplo.

Jsem tělem fascinován, téměř při všech činnostech zkoumám pohyb, vnímám vstávání ze židle, natahování se pro věci z police, chůzi po ulici. Okouzlení tělem mi pomáhá ve snaze být přítomný a soucitný. Moje spiritualita zahrnuje tělo s malým i velkým T. Obrat k tělu mě vede přirozeně k hlubšímu vztahu k tělu světa, neboť mé tělo ví, že jsme propojení. Bez vzduchu, světla, vody, země a lidí by moje konkrétní tělo nebylo.

Čtěte také

Adam Borzič: Horizont nenásilí

Ekologická citlivost je rozšířením péče o vlastní tělo. Mé tělo je tělem světa. Řečeno s mistrem Thich Nhat Hanhem: „Jsme z hvězdného prachu. Jsme dětmi Země, jsme utvořeni ze stejných prvků a minerálů. Obsahujeme hory, řeky, hvězdy a černé díry. V každém okamžiku našeho života námi kosmos prochází, obnovuje nás, a my se navracíme do kosmu.“

Citlivost těla mi umožňuje nově milovat tělo kosmu, ale současně probouzí i zvýšenou citlivost k sociální otázce, protože i ta je tělesná. Lidé, kteří zažívají materiální nouzi, zažívají chudobu tělesně – někdy v podobě hladu, vysokého stresu, jindy skrze konzumaci nezdravého levného jídla, často prostřednictvím velké fyzické únavy. Stačí se podívat na dokumenty Apoleny Rychlíkové o novinářských experimentech Saši Uhlové, která na vlastním těle zakusila, jak se pracuje a žije nejméně privilegovaným u nás i v Evropě.

Čtěte také

Adam Borzič: Síť života

Naučit se milovat tělo a být tělem, žít ve světě, kde duše i tělo jednou jsou, znamená objevit Východ i Západ tělesnosti. Moudrost těla nabádá, abychom tělem vnímali a milovali, a pracovali a protestovali, když je to třeba. Náprava světa začíná obnovou lásky k tělu, neb tělo, jak říká básnířka Wisława Szcymborská „je a je a nemá se, kam podít.“