Adam Borzič: Tkát sen světa
Poslední dobou mě zas navštěvují sny. Většinou jen útržky, jak to u snového rukopisu bývá. Jsou barevné, intenzivní, naléhavé. Obracejí moji pozornost k snové moudrosti. Někdy bují coby florální výzdoba neexistující katedrály ve Florencii, jejíž vysochaná květena nepřipomíná žádný z existujících slohů.
Často se ocitám na nových a neznámých místech, někam putuju, lezu, škrábu se do kopců, a slézám ze schodišť, a občas v tom všem plavu. Můj život po odchodu z Tvaru se změnil a mé snové já mi to připomíná.
Čtěte také
Nejsem velký snivec, mám několik vzácných přátel, třeba Lukáše Karase, Ivanku Hromádkovou, Aleše Weisse nebo Marii Koval, o nichž vím, že se pohybují ve vodách snění jako velké ryby. Ale i tak můj život provází několik snů, na které nechci zapomenout.
Do jednoho z mých prvních větších snů, který ohlašoval můj mystický život, padalo tajemné žlutavé Rembrandtovo světlo. Teklo snem pomalu jako med. Byl jsem těhotnou Marií a v lůně cítil nesnesitelné blaho z přítomnosti Krista. Seděl jsem v orientálním stanu a zemi pokrývaly koberce spolu s podzimním listím, červeným a zlatým.
V jiném snu jsem plaval v oceánu a pode mnou zela strašlivá hlubina, mnohonásobně hlubší než mariánský příkop. Chvíli jsem plaval s maminkou, ale ani to pocit posvátné hrůzy neumenšilo. Plavali jsme spolu mlčky v mlze.
Čtěte také
A pak matka zmizela, což se zřejmě muselo stát, protože za chvíli se vynořilo Stonehenge. Jeho kvádry se zvedaly z mořské hladiny zcela přirozeně, a v mlze vynikla jejich prastará divná krása. Plul jsem doprostřed kamenného kruhu a vědomí hlubiny se prohlubovalo, až nakonec moje oceánická úzkost zmizela. Výsledný stav mysli lze těžko popsat: hrana bytí a nebytí, znějící ticho, život a smrt...
Na velké i malé sny lze roubovat nejrůznější výkladové mřížky, nebo je nevykládat. Evropská kultura vděčí zakladatelským postavám analytické psychologie Freudovi i Jungovi za to, že ani moderní člověk z područí snu neunikl docela. James Hillman, který vizi obou otců zakladatelů rozvíjel, dospěl k méně invazivnímu přístupu k snové oblasti. Spíše než jim připisovat určitý význam, je třeba snové vědomí prožít, nechat se jím prostoupit a poučit.
Čtěte také
Hillmanův přítel Thomas Moore o snech píše: „Snová říše je jako temná, úzká chodba, na jejímž konci jsou závěsy. Spojují svět mýtu, tedy další a související jazyk duše, který náleží do duševní krajiny, s denním světlem. Závěsy se nerozhrnou úplně, takže my jen letmo zahlédneme dvě související sféry, ale letmé pohledy jsou vždy užitečné.“ Závěsy letmo nadzvednuté a sféry letmo zahlédnuté – není divu, že snovým světům byli vždy věrní básníci. A Moore je básníkem psychoterapie.
Ve snech se setkává duše a svět. V původních kulturách lidé sny sdílejí. Básník a šaman Robert Moss vybízí adepty snění, aby sny sdíleli hned ráno u kuchyňského stolu se svými blízkými. Ekologický aktivista a myslitel Ailton Krenak, který je důležitým poslem původních obyvatel Amazonie, přikládá snům obrovský význam na cestě za odvrácením globální katastrofy. Za jednu z nemocí bílých lidí považuje skutečnost, že nesdílíme sny.
Čtěte také
Některé sny mohou mít kolektivní smysl. Vzpomínám si na sen ze začátku minulého roku, kdy jsem s několika lidmi cestoval vlakem do Německa. Přespal jsem v jakémsi motelu a ráno už sám jsem nasedl na vlak na zastávce městské periferie, a když jsem po chvíli vysedl, byl jsem opět na téže zastávce, kde jsem nastupoval, ale o padesát let později. Těch skoků jsem v čase učinil pět a vždy skončil na stejném místě. Tak jsem prošel nejrůznější formy devastace krajiny, někdy až filmově dystopické, až jsem dospěl do světa, který prorůstala zeleň. Lidská civilizace se tu zdála skromná a křehká. Současně svět opět dýchal.
Vzpomínám si na sen, v němž mi buddhistická učitelka Lama Tsutrim Allione ukázala zadní stranu Stromu života, zachvácenou horečkou požárů, válek a utrpení, červené peklo, a mluvila o významu vody na všech úrovních. Takové sny nás spojují se světem. V animistických i buddhistických tradicích jsou snové a bdělé světy utkány z téže látky. Zvlášť blízké je mi učení některých původních obyvatel, že sen světa je rozpáraný a my se dnes musíme pokusit utkat pro svět léčivý sen. O lidech, kteří chtějí změnit svět, se říká, že jsou snílci. Dnešní svět připomíná noční můru.
Potřebujeme nový sen.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
