Adam Borzič: Krocení draka s Jürgenem Moltmannem
Z dob, kdy jsem studoval křesťanskou teologii, zůstalo jen málo teologů a teoložek, kteří mají stále vliv na moji spiritualitu. Vedle Dorothee Sölle, Matthew Foxe a Raimona Panikkara bych na čelním místě jmenoval německého luterského teologa Jürgena Moltmanna. A právě tento krásný člověk a velký náboženský myslitel zemřel 3. června tohoto roku v neuvěřitelných 98 letech.
Do teologie 20. století vstoupil po druhé světové válce, v bouřlivých šedesátkách, kdy v reakci na Osvětim teologií hýbala otázka „smrti Boha“.
Čtěte také
Od počátku svého duchovního vývoje vedl Moltmann vášnivý a plodný dialog se sekulárním světem. Jmenovitě tehdy s marxistickou filosofií zastoupenou především Ernstem Blochem, který měl jako jeden z mála marxistů slabost pro křesťanskou mystiku. Plodem tohoto prvního období byla Moltmannova „teologie naděje“, která zdůrazňovala, že ve světě plném násilí a sociální nespravedlnosti Bůh trpí spolu se svými tvory.
Aniž by se vzdal víry, tento myslitel tvůrčím způsobem redefinoval triumfalistický obraz patriarchálního Boha, a nahradil jej Bohem ukřižovaným, jak zní i název jednoho z jeho stěžejních děl. Tak to ostatně odpovídá i Ježíšovu příběhu. V Moltmannově myšlení se projevoval i silný vliv latinsko-americké teologie osvobození, jež promýšlela teologii z perspektivy nejchudších obyvatel třetího světa. Moltmann tak přispěchal se svébytnou politickou teologií, která byla ostrou kritikou buržoazního náboženství, které odmítá vidět a slyšet křik chudých a utlačovaných.
Čtěte také
Později se tento systematický myslitel pod vlivem pravoslaví i židovské mystiky začal zabývat dalším velkým mystériem – Duchem svatým. Toho ve své stejnojmenné knize nazval „Bohem ve stvoření“, a tak už v 80. letech představil vizi ekologické teologie. Vzpomínám si, jak jsem byl za studií touto knihou posedlý!
Poeticko-filosofickým jazykem pojednávala taková témata, jako je šabat stvoření, božský tanec nebo mesiánský věk rovnosti, jehož symbolem je dítě, a jenž má nahradit patriarchát i matriarchát. Ekologické inspiraci zůstal Moltmann věrný až do smrti a v posledních dílech volal po soucitu se všemi tvory, po zelené reformaci a spiritualitě zakotvené v lásce k Zemi.
Měl jsem štěstí, že jsem profesora Moltmanna viděl a slyšel naživo. Před zhruba dvaceti lety byl hostem evangelické fakulty. Jeho tehdejší přednáška mě hluboce zasáhla. Dobře si ji pamatuju. Moltmann ji zahájil odkazem k výzkumu své ženy, významné feministické teoložky Elisabeth Moltmann Wendel. Už to mi přišlo osvěžující, protože feminismu na naší fakultě pšenka nekvetla, a já se o feministickou teologii vážně zajímal.
Čtěte také
Moltmann ve své přednášce líčil, jak jeho žena zkoumala na jihu Francie kult svaté Marty. Tato evangelijní světice bývá na gotických chrámech v této oblasti vyobrazována ve společnosti draka. A ten se k jejím nohám lísá jako zkrocený mazlíček. Podle Moltmanna je tento obraz pozoruhodným protikladem jiného, slavnějšího křesťanského mýtu, v němž se rovněž vyskytuje drak.
Svatý Jiří přece draka zabíjí. A archanděl Michael jakbysmet. Svatá Marta v legendách volí jinu cestu: draka si ochočila, zkrotila ho láskou a něhou. To je dle Moltmanna cesta feministická, která ono temné a problematické v životě neničí, ale proměňuje soucitem. Tato cesta je Ježíšově duchu bližší než patriarchální násilí.
Byl jsem oslněn. Tehdy jsem ještě neznal tantrický buddhismus, který pracuje s obdobným motivem. Když jsem později objevil učení tibetské mystičky Mačig Labdrön, která praví, že „v jiných tradicích se démoni zabíjejí, v té mojí je soucitně krmíme“, vzpomněl jsem si ihned na přednášku Jürgena Moltmanna. Duchovní shoda mých milovaných tradic mě omráčila. A v obou případech se jednalo o motiv spojený s ženstvím.
Čtěte také
Žijeme v době, kdy mnozí věří, že draka je potřeba zabít. Mentalita násilí prorůstá svět. Moltmannova vize, která je i vizí Ježíše a Buddhy, a jež na násilí odpovídá láskou a soucitem, působí jako bláznovství. A přece ze zabitého draka se rodí draci další, násilí plodí násilí. Moltmann nebyl naivní, věděl, že k nenásilí se dospívá postupně, nelze je z principu nikomu vnutit. Ale ztratit vizi proměny a odpuštění by znamenalo vzdát se božství i lidství, vzdát se naděje. A to by teprve byla ztráta.
Sbohem pane profesore, díky za naději…
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
