Adam Borzič: Florentský odkaz
Opakovaně se vracím do Florencie, abych stvrdil nepsanou smlouvu mezi svojí duší a tímto městem, jemuž vládne nebeská i pozemská Venuše – bohyně krásy a lásky. Florencie – to je synonymum renesance a humanismu. Synonymum člověka a lidství.
V naší době nemá slovo lidství tak pozitivní nádech. Ve věku Antropocénu se vyrovnáváme s destruktivní stránkou lidstva a přirozeně cítíme potřebu opustit antropocentrismus a dospět k symbiocénu – k symbióze s ostatní přírodou. Může nás ještě něčemu naučit Florencie – město lidí? Jaký je dnes její odkaz?
Čtěte také
„Na rtech Florencie rozkvétá lidství,“ napsal jsem letos svůj první florentský verš. Květ je vetkán do základů města. Flóra město prostupuje. V jeho středu rozkvétá v růžovo-bílých tónech Dóm, chrám, jenž je zasvěcen Panně Marie Květné – Santa Maria del Fiore.
I Venuše, kterou Sandro Boticelli znázornil na snad nejslavnějších florentských plátnech, své vzdušné takřka průsvitné nožky pokládá do temně zelené trávy poseté něžnými sedmikráskami. Sedmička je ostatně Venušino číslo. A Boticelli Primaveru i Zrození Venuše namaloval, jak víme od historičky Frances Yatesové, pod vlivem mága a novoplatónského filosofa Marsillia Ficina coby planetární talismany, jež měly stahovat k nám na zem venušovské síly, což se očividně ve Florencii podařilo.
Čtěte také
Prvním odkazem Florencie, který se mi dnes zdá zvláště živý, je její přírodní magie. Plodem tohoto vlivu je právě ona zázračná krása Florencie, protože bez svých cypřišů a pinií, bez svých zahrad a parků, bez svých kopců, bez žluto-zeleného Arna a sytého italského slunce by všechna ta zdejší krása vytesaná do kamene a zářící barevně na obrazech a promlouvající v poezii a oduševnělé filosofii neměla smysl, vlastně by neexistovala. Lidství není oddělené od ostatní přírody, má-li rozkvétat, nesmí být odtrženo od kosmického života.
Druhý odkaz Florencie emanuje z odkazu prvního – humanistická spiritualita. Florentská duchovnost není oddělena od přírody a lidství. Už Giotto, který svojí malířskou něhou pozměnil tok dějin umění, prodchl sakrální motivy svých maleb takovou lidskostí, že na jeho obrazech se Bůh skutečně stává člověkem.
Čtěte také
Vždycky, když jsem ve Florencii, zajdu si do kláštera San Miniato al Monte. A vždy se snažím navštívit večerní chvály, kdy zdejší mniši zpívají latinsky gregoriánský chorál, který v jejich podání není dokonalý, ale je vroucný a lidský. Zbožnost Florencie je přirozená jako sluneční svit a zurčení vody v kašně. I proto se v tomto městě dařilo magii, která se vždy přimyká k pozemskému světu a pokouší se jej ovlivnit. V květinové katedrále najdeme vyobrazeny velké Florenťany, nejen asketické světce.
Spiritualita pro mne není v prvé řadě hledáním zásvětí jako spíše uctivějším, plnějším a vděčnějším životem vezdejším. Skutečnými duchovními hodnotami jsou soucit a tvořivost. Florentský cit pro pozemské posvátno je stále inspirativní. Panna Marie a Venuše tvoří ve Florencii vzácný souzvuk. Tuto tvůrčí jednotu mezi transcendencí a imanencí nenarušil ani rozhněvaný prorok Savonarola.
Čtěte také
A konečně třetím florentským odkazem, na nějž lze i dnes navazovat, je zdejší cit pro místo a komunitu. Láska k místu a společenství, které tímto místem žije – to je další dar florentské duše. Když se koříme géniům, kteří ve Florencii tvořili, jaksi zapomínáme nejen na všechny jejich přátele, partnery a partnerky, pomocníky, méně slavné kolegy, obdivovatele a mecenáše, ale i na samotného ducha Florencie, který věci a lidi propojuje, a tak inspiruje krásu a velikost. V naší době lze sotva zopakovat florentský titanismus, dnes už pro něj nejsou vhodné podmínky, ale můžeme se inspirovat láskou k místu i citem pro společenství, jež je mu oddáno.
Nejkrásnější je Florencie při západu slunce, její růžovo-bílé a hnědavé tóny jakoby vzplanou a my můžeme zahlédnout třpyt věčnosti na rubu pomíjivé pozemské krásy. I ten nejkrásnější lidský výtvor ovšem nakonec pomine, a tak je pro mě čtvrtým odkazem Florencie vědomí pomíjivosti, které činí náš svět naléhavějším, křehčím, ale současně i živějším a krásnějším.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
