Adam Borzič: Jak opravit šálek i duši

Šógun nebyl vzhledem svého milovaného hrníčku nijak nadšen. Nakonec kteréhosi vynalézavého umělce na jeho dvoře napadlo vyspravit spáry a praskliny pryskyřicí a zlatým práškem. Novou podobou šálku byl vojenský vládce Japonska uchvácen, a tak se prý zrodilo umění kintsugi.

Čtěte také

Adam Borzič: Kouzelné bouřky

Kintsugi umožňuje znovuzrození rozbitých keramických předmětů. Jejich oprava neusiluje o návrat do původního stavu. V kintsugi jsou praskliny zvýrazněny. Zlomové linie nejsou zahlazeny, ale naopak odkryty, zdůrazněny zlatým práškem smíseným s lakem. Takto vyspravený šálek se stává novým kouzelným předmětem s mocným příběhem, jehož je rozbití integrální součástí. Tajemný předmět paměti – to je také kintsugi.

Toto umění rozvíjí ještě jiný princip japonského myšlení a kultury, slavné wabi-sabi, esteticko-duchovní vizi odhalující v nedokonalosti a pomíjivosti krásu. Změna, kaz, lom patří k životu. Tento přístup má kořeny v buddhistickém učení o nestálosti všech jevů, o jejich ustavičné proměně, kdy život a smrt jsou stále pospolu. Jak daleko jsme tu od západní posedlosti nehybnou dokonalostí. 

Čtěte také

Adam Borzič: Ave Maria

Když jsem se s kintsugi seznámil, zatoužil jsem se tomuto umění aspoň trochu naučit. Zlaté linie na takto spravených nádobách mě od prvního okamžiku uváděly v úžas a okouzlení, pohled na ně ve mně léčil cosi hlubokého.

Po pár letech jsem soupravu kintsugi dostal darem od své klientky Lady na konci naší terapie. Doprovodila svůj vzácný dar myšlenkou: dává mi soupravu kintsugi, neboť terapeutická práce se tomuto umění podobá, péče o duši pomáhá scelení zraněných částí duše, reintegraci celku. Ten obraz mě nadchl.

Čtěte také

Adam Borzič: Florentský odkaz

Když jsem si o kintsugi povídal se svým moudrým terapeutem Pavlem Zachem, upozornil mě ještě na jednu důležitou shodu mezi uměním kintsugi a psychoterapií. Abychom dosáhli skrze kintsugi nové krásy, musíme lomy vyzlatit, zvýraznit. Terapeutická praxe se často zaměřuje na lomy v lidské duši, odhaluje je, ale současně prostřednictvím zlatého prášku vědomí zapojuje do nového celku. Podle Carla Gustava Junga, individuační proces neznamená pouze stávání se sebou samým, ale také integraci všeho patologického v jádru naší bytosti. Tyto aspekty jsou vzájemně podmíněny.

Umění péče o duši je vždy předně uměním přijetí. Ovšem přijmout v sobě to zraněné, zlomené, nejisté, stínové, děravé, bolavé – to je celoživotní proces. Ani mnoho let terapie na toto komplexní sebepřijetí nestačí. A přece je proces sebepřijímání zároveň vzrušující a krásný, tak jako umění kintsugi.

Čtěte také

Adam Borzič: Potemnělé Saturnovy dary

Pokud dovolíme vědomí, aby se stalo zlatým lakem, který protká naše zraněná místa a spojí je v nový celek, zažijeme objev. Naše lomy někdy rozkvetou novou a nečekanou krásou. Už se neskrývají v hlubinách nevědomí, ale stávají se důležitou součástí duše. 

Dopisuji tuto úvahu a na poličce přede mnou stojí modro-zelený hrníček vyspravený užitím kintsugi, protkaný na povrchu i uvnitř zlatem. Šálek, který jsme spolu s Magdou vyspravili. Na povrchu i uvnitř šálku se objevily magické spoje, kdyby se hrníček nerozbil, nikdy bych je nespatřil. Při pohledu na ně jsem si pomyslel, jak je kintsugi ekologické od podstaty, neboť se nebojí chyby, slabosti a kazu a tím se stává princem nového života, který plyne z přijetí pomíjivosti a ustavičné změny. Ze starého života může povstat nový. Věci lze někdy vyspravit a proměnit. A to je dobrá zpráva.