Nejpodnětnější zábava pro děti je prozkoumávání obyčejného světa
Chodím s vnučkou často do Riegrových sadů a tak nejde neprojít okolo poutačů na tzv. Ice magic, tedy podle inzerátů „největší výstavu ledových soch v Čechách“. Zarážející je už fakt, kdy při teplotách nad deset stupňů celsia venku (výstava je až do dubna), se spotřebovává množství energie jenom proto, aby se nepřetržitě vychlazoval stan.
Nemluvě o vizualitě, která jen prohlubuje problém, který se děje už řadu let, kdy poté, co dříve veřejnou stavbu Šretrovy restaurace získal soukromý majitel, a proměnil na administrativu, chybějící zázemí parku nahrazuje městečko provizorních stánků a staveb.
Ale přesto jsme kvůli vnučce šly, i přes absurdní vstupné, dovnitř. Ve stanu stojí okolo patnácti soch, převážně postav z Disney seriálů. Ale to, že jsou z ledu, vlastně kromě zimy v prostoru vůbec není poznat. Sochy jsou totiž kompletně přetřené barvami, a mohly by tím pádem být z jakéhokoliv materiálu. Takže to, co si ještě lze představit jako vyvážení ke všem negativním dopadům na okolí, a sice, že socha z ledu může být něčím zvláštní, dítě na ní může vidět krásu materiálu, hru světla a podobně, tím pádem zmizelo.
Vnučce se výstava nelíbila a chtěla pryč. Ale – a to mne zarazilo – bylo zde hodně lidí, celé rodiny, vyrozuměla jsem, že některé sem přijely z mimo Prahy jen kvůli výstavě.
A mne to přivedlo k zamyšlení – a to není jen o dětech, ale i o dospělých – proč k uspokojení potřebujeme stále křiklavější a povrchnější a umělejší věci, které neskýtají žádný prostor pro prozkoumávání, pro fantazii? A proč neumíme nacházet podněty v „obyčejném“ prostředí okolo nás?
Uvědomila jsem si to o to víc, když jsme pak šly přes park domů, a vnučku zaujali holubi, psi, rozkvétající kytky – o všem jsme si mohly dlouho povídat, kde holubi bydlí, jak si spolu povídají, ke kytkám zkoušely přivonět, a třeba o nich mluvily jako o princeznách. Tyhle zážitky nejen, že pro její rozvoj jsou bezpochyby bohatším přínosem, ale především ji i mnohem víc baví.
Téma, jak navrhovat a přizpůsobovat každodenní prostředí měst pro děti, se ale naštěstí v poslední době na veřejnosti i v odborné rovině objevuje. Sami jako architekti zohledňujeme přístup, který se opírá i o psychologické studie, říkající, že pro rozvoj dítěte je přínosnější hra v běžném prostředí, než na uzpůsobených hřištích. Protože ta mu již předem říkají, co a jak dělat, zatímco v obyčejném prostředí musí (a především může) zapojit vlastní fantazii.
Dobrý příklad je Komenského náměstí na Žižkově – tam není a nebylo vyžadované hřiště, ale děti můžou lézt po kopcích z trávy, jezdit autíčky po dráhách z dlouhých sedacích schodů, cachtat si nohy v brázdách kašny, nebo pozorovat holuby, kteří do ní chodí pít.
Související
-
Kdy se péče o prostředí stává pouhým vyzdobováním
Snahu dělat prostředí okolo nás hezčím obvykle považujeme za jednoznačně pozitivní. Lze ji ale vidět i z druhé strany.
-
Forenzní architektura. Jak využít architektonické know how nad rámec pouhého stavění domů
Dělat architekturu není jen o stavění domů. Architektura je násobně širší disciplína a absolventi architektonických škol jsou vybaveni velmi komplexním množstvím znalostí.
-
Společnost opravy. Prostředí bychom měli raději opravovat, než stavět nové
V berlínské Akademie der Künste proběhla nedávno výstava The Great Repair. Teorie velké opravy nabízí nové paradigma a používá širší pojem společnost opravy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
