Společnost opravy. Prostředí bychom měli raději opravovat, než stavět nové
V berlínské Akademie der Künste proběhla nedávno výstava The Great Repair, která ukázala trochu posunutý a v něčem radikálnější úhel pohledu, než podobné přístupy reakcí na současné globální krize, jako je teorie péče či nerůstu. Teorie velké opravy nabízí celkové nové paradigma, a i když se odvíjí od prostředí architektury, používá širší pojem společnost opravy.
Společnost opravy je zjednodušeně založena na tom, že bychom namísto odstraňování nefungujících věcí a nahrazování novými, je měli primárně opravovat. Používá jazyk, který známe u předmětů spotřeby, na prostředí architektury, ale i přírody, a nakonec i společnosti. Jsme zvyklí takový přístup uplatňovat na památky, které mají historickou hodnotu. V tzv. společnosti opravy ale nejde jen o ně. Cena budovy, ale třeba i technické infrastruktury, je v tom, že tady už je. Je tu nějaký materiál, stabilizovaná struktura, vynaložená energie, atd. Takže když nefunguje, tj. je buď „rozbitá“, anebo není uzpůsobená na nový účel, měli bychom jí opravit, anebo pro nový účel využít maximum toho, co už tu je. Architekturu totiž zatím stále chápeme spíše tak, že postavit něco nového, jiného, považujeme za atraktivnější. V kontextu památkové péče je ale třeba říct, že cílem teorie velké opravy není rekonstrukce idealizovaného, původního stavu, ale regenerativní transformace směrem k lepšímu stavu.
Výsledkem upřednostňování nového také je, že jsme ztratili nejen ochotu, ale i dovednost opravy. Ta zahrnuje řemeslné opravy, ale také běžnou údržbu a dokonce i úklid. Na výstavě bylo zajímavé vyzdvižení důležitosti údržbových a úklidových profesí. Které jsou ve společnosti podceňované, neviditelné a především nepožívají úcty. To je totiž součástí problému obecně; oprava, a už vůbec ne údržba či úklid – nejsou sexy. Ze statistik mimochodem vyplývá, že třeba právě v Německu v současné době pracuje více inženýrů v oblasti oprav než v oblasti vývoje.
Nejde ale o to teorii společnosti opravy přejmout bezvýhradně jako celek. Je v ní především řada inspirací. A – stejně jako většina radikálních přístupů, se musí dobře používat. Tj. nepřevzít ji mechanicky, ale aplikovat podle kontextu. V architektuře například nejde paušálně říci, že by se nemělo nic přestavět nebo nahradit radikálně. Jde spíš o to v konkrétní situaci obhájit. Někdy je opravdu nutné například odstranit principiální chybu, třeba dopravního řešení nebo technických objektů s nepřiměřenými požadavky, které už dneska umíme minimalizovat, atd. Také bych byla ráda, aby i naše doba měla příležitost přidat svoji – kulturní vrstvu. Něco krásného. Ale někdy je prostě naopak potřeba snížit nároky, například na velikost prostoru, než kvůli tomu hned bourat dům, protože chci větší. Anebo ty nároky řešit chytřeji ve stávajícím prostoru.
Zásadní je, že teorie společnosti opravy problém pojímá komplexně. Potřebujeme totiž dvě věci: nástroje opravy a politiku opravy. Tj. nejen vědět co a jak opravovat, ale také mít vůli opravovat. A to je mimo jiné věc politiky. Její filosofie a praxe.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Nora Eckhardtová: Druhá strana řeky. Jak souvisí zmizení podnikatele s dávným krveprolitím?
-
Šedivý pokoj, Čmoud nebo Návěstí. Povídky Stefana Grabińského, klasika polské fantastické literatury
-
Kurt Vonnegut: Matka noc. Nejčernější groteska o muži, který šířil zlo, aby pomohl dobru
-
Inger Johanne Strøm: Blizkabytost.com. Ironický pohled na problém lidské osamělosti
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
