Osekáním k zintenzivnění. Při tvorbě architektury je nutné řešit nejen co udělat, ale i co neudělat
Před Vánoci vyšla kniha esejů Terezy Matějčková Bůh je mrtev, nic není dovoleno, ve které jsou také částečně rozvinuté myšlenky z její předchozí knihy Kdo tu mluvil o vítězství – Osm cvičení ve filosofické rezignaci. A právě v jejím kontextu můžeme uvažovat, co znamená pojem rezignace v architektuře. Na první pohled do ní nepatří. S architekturou se pojí stavění, tedy vytváření něčeho nového, hlavně jako zvětšování stávajícího objemu věcí, jejich růst. Je to expanzní pohyb.
Tereza Matějčková ale nabízí rezignaci jako způsob posunu vpřed. Jinými slovy: Člověk se někdy může rozvíjet i ústupem. A některé teze z knihy můžeme dobře aplikovat například i na architekturu.
Rezignace
Například rezignace jako resignatio, tedy odstup a pak znovu pojmenování, skrze navrácení se k podstatě – nás samých, či architektury. Tedy třeba k základnímu smyslu domu. Taková ta stěžejní otázka proč tady je, proč vypadá tak, jak vypadá. Protože se mi zdá, že dnes architekti, ale i jejich klienti se často soustřeďují na věci nejen nepodstatné, ale navíc na ty, které by jejím smyslem dokonce ani být neměly. Například prezentace moci, či ega – majitelů nebo architektů.
Někdy je dobré si i zopakovat i základy prostoru, proč ho vlastně děláme. Tedy připomenout si, že stěna je stěna a je tu proto, že vymezuje a chrání náš prostor, střecha je střecha a schovává před deštěm, okno a dveře jsou otvor a slouží průchodu a výhledu. Svým způsobem nic navíc není třeba. Ony totiž i přesahy architektury nad rámec funkčnosti, jako krása či ideové významy, mohou být dosaženy velmi elementárními formami.
Osekáním k zintenzivnění
Kniha nám také nabízí myšlenku: Osekáním k zintenzivnění. Jinými slovy, rezignující člověk si uvědomuje, že se musí vzdát určitých aspektů své osobnosti, má-li naplnit své možnosti. A myslím, že rozhodnout se při tvorbě, nejen co udělat, ale především co neudělat, tj. vzdání se množství nápadů, ambicí, požadavků, by mohlo být zlatým heslem architektury.
Někdy dokonce platí, že nejlepší architekturou může být i nepostavit nic. Ale to je dvojsečná teze a musí se správně aplikovat, protože platí jen někde. Je to spíše o přiměřenosti. Někdy je naopak chyba nenaplnit potenciál místa, třeba objem proluky ve stávající struktuře, podobný domům okolo. Je například škoda zastavět místo, kam patří třeba tři čtyři patra, přízemní stavbou. Protože to pak například povede k tomu, že se namísto toho potřebný objem začne stavět v krajině. Navíc přiměřená velikost hmot je důležitá i pro pocit útulna, tzv. záda, třeba náměstí, nebo vymezení ulice.
Zpochybnit se
I další teze z knihy: „Zpochybnit se, dokonce až obrátit se proti sobě a také vystoupit ze sebe, je pro architekturu klíčová. Je o ní i moje kniha Architektura reciprocity, jejíž hlavní motto je: Neptejme se jenom jaká architektura je, ale především co způsobuje.“ Znamená to nedívat se na sebe jen zevnitř, ale dostat se do odstupu, například skrze pozici uživatele, okolního prostředí, ale třeba i metafyzických otázek anebo prostě budoucnosti.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Arnošt Lustig: Kůstka, dívka z Prahy. O silné touze přežít a dočkat se konce války za každou cenu
-
Otakar Brůna, Zdeněk Zábranský: Hra soudního rady Wendlera. Kostka a Adamíra převrací vzorce chování
-
Šálek čaje a Dvojí nepřítel. Povídky českého letce a legendárního stíhače RAF Františka Fajtla
-
David Attenborough: Výpravy do divočiny. Vyprávění z cest do Paraguaye ke 100. narozeninám autora
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
