Pavla Bergmannová: Na východ od Západu, na západ od Východu
„Pocházím ze země, která leží příliš na východ od Západu a zároveň příliš na západ od Východu,“ popsal Sławomir Mrożek v roce 1986 ve svém dramatu Smlouva poněkud ironicky Polsko. Zmíněná analogie – kterou není třeba vnímat jen z hlediska geografického – je svým způsobem stále trefná a vystihuje mj. i hlavní město této země – Varšavu.
Té jsem dlouho odolávala. Nebylo to dáno ani tak její vzdáleností od našich hranic, jako spíš předsudky, které jsem si vytvořila na základě vyprávění, či dokonce varování těch, kteří ji už navštívili. A tak jsem v případě Polska dávala přednost místům, v nichž historie zanechala na první pohled zdánlivě pestřejší otisk: Čechům přívětivé Wroclawi, atraktivnímu Gdaňsku s pobřežím Baltu či královskému Krakovu.
Čtěte také
Ale osud mě právě do Varšavy celkem nedávno zavál na krátkou pracovní návštěvu. Během festivalu Generation After jsem spolu s hosty z celého světa putovala po divadlech rozesetých po různých varšavských čtvrtích, což mi umožnilo mj. nasát i génia loci toho zvláštního města.
Varšavu – kdysi přezdívanou „Paříž severu“ – velmi tragicky zasáhla 2. světová válka. Během napadení Polska v září 1939, kdy si zemi mezi sebe dělili nacistické Německo a Sovětský svaz, tady bylo nejprve zničeno asi 10 procent budov. Život se změnil i v momentě, kdy německá okupační správa vystěhovala místní židovskou populaci – postupně 450 tisíc lidí – do Varšavského ghetta, zřízeného v roce 1940. A na konci války – po nevydařeném povstání ilegální Zemské armády – tragédii završil Hitler, když nechal město doslova srovnat se zemí. Z mapy Varšavy tak zmizelo přes 80 procent zástavby, včetně historického jádra.
Čtěte také
Poválečná obnova metropole trvala dlouho. Podle dochovaných plánů a fotografií vznikla věrná kopie předválečného Starého města a teprve v roce 1988 skončila rekonstrukce sídla polských panovníků – Královského hradu. Značnou část Varšavy pak prorostla typická architektura socialistického realismu, vznikající pod dohledem sovětských expertů.
Tak tomu bylo i v případě nejikoničtější – a donedávna i nejvyšší varšavské stavby – 231 metrů vysokého Paláce kultury a vědy. Tento velkolepý „dar“ Stalina a národů Sovětského svazu, který napodoboval styl newyorských mrakodrapů, se měl stát jedním z hlavních symbolů komunistické totality. V roce 1955, kdy byla 42 patrová budova s 3288 místnostmi slavnostně otevřena, ale ještě řada obyvatel Varšavy stále žila v poválečných ruinách bez přístupu k tekoucí vodě či topení.
Čtěte také
O absurditě světa rozkročeného mezi Východem a Západem, respektive mezi iluzí a realitou, konečně výstižně vypovídá i to, že Palác hostil vedle pravidelných sjezdů polské komunistické strany třeba koncerty Elly Fitzgerald, Milese Davise nebo skupiny The Rolling Stones.
Přítomnost a minulost se ve Varšavě setkávají na každém kroku i dnes. Byla jsem téměř zaskočena tou zvláštní energií, kterou mne zasáhla masa hmoty socrealistických staveb – muzeí, úřadů, hotelů, ale i obytných domů, jež svou monstrózností rozhodně zastíní své příbuzné třeba v krakovské Nové Huti. Zároveň jsem si ale uvědomila všechnu tu komplikovanost doby, v níž vznikaly a kterou – i s celým falešným budovatelským étosem – tak mistrovsky demaskoval ve filmu Člověk z mramoru Andrzej Wajda.
Čtěte také
S pokorou jsem vzhlížela k věrohodně rekonstruovaným replikám paláců a kostelů, stejně jako na panorama po roce 1989 budovaného a stále se rozvíjejícího komplexu mrakodrapů – tzv. polského Manhattanu, který přímo v centru navazuje na Palác kultury a vědy a k realizaci jehož jednotlivých objektů byli přizváni prestižní architekti jako Daniel Libeskind či Zaha Hadid. Dostaly mě ale i široké několikaproudé bulváry křižující město, které pravidelně zdolává spěchající dav, jehož tempo zbrzdí jen nutnost počkat si u přechodu na zelenou. Fascinovaně jsem obdivovala místy i pět stovek metrů širokou řeku Vislu, stejně jsem ale vnímala i obrovskou potřebu Poláků zachovat tradice a jistoty… Třeba polské bufety – „bary mleczne“, kde si stále lze pochutnat na domácí kuchyni.
Varšavou jsem byla zkrátka intenzivně zasažena. Vzhledem k délce svého pobytu i prvotnímu okouzlení si ji samozřejmě trochu idealizuji, ale zůstal z ní ve mně také zajímavý dojem: určitá kombinace pokory, úcty a sebevědomé potřeby roztáhnout křídla, které nám – Čechům – tak trochu schází. Ráda se do Varšavy brzy vrátím, abych ji poznala ještě o něco více a ten pocit si zase připomněla.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
