Pavla Bergmannová: Stará dobrá ruční práce
V poslední době při svých přednáškách na vysoké škole zaznamenávám zvláštní jev. Čím dál tím víc studentů během výkladu nepoužívá k pořizování poznámek tužku a papír, ba dokonce ani počítač. Místo toho ve svých dlaních křečovitě svírají chytré mobilní telefony a soustředěně se mračí do displejů, na které okraji bříšek obou palců střídavě a nepravidelně poklepávají.
Čas od času se dokonce ozve nepříjemně tupý zvuk už z dálky viditelných umělých nehtů klovajících do skla jak zobáčky hladových ptáčků.
Čtěte také
A mně se pak paralelně s výkladem hlavou honí zvláštní myšlenky. Jak se studentům daří řadu faktů zaznamenat skrze několikeré kliknutí? Jak se na té malé ploše orientují, jak strukturují text, případně do něj zpětně zasahují? A nejsem já vlastně jen velký digitální nešika, kterého smart technologie spíš připravují o čas a text ve formě esemesky zvládne napsat jen jedním prstem, přičemž mu to trvá mnohonásobně déle, než v případě použití tužky?
Byla jsem studenty ujištěna, že jim tento způsob práce vyhovuje, sama ale pořád silně pochybuji o důsledcích. Někteří mí kolegové mi pak dokonce dali najevo, že jsem vůči této volbě netolerantní a se zbytečným sentimentem se upínám k minulosti – což mě – po pravdě řečeno – zarazilo ještě o trochu víc.
Čtěte také
Je jasné, že smart technologie ovládají náš svět. Chytré telefony, chytré televize, chytré hračky, které se prý neomrzí, chytrá elektronika – vše vzájemně propojeno v inteligentních domácnostech… Výrobci dokonce hovoří o v pořadí čtvrté „průmyslové“ smart revoluci, která – jak hlásá reklamní slogan – „přináší chytré technologie pro jednodušší život“. Jenže, chceme žít právě ten jednodušší život? Naplňuje nás pohodlnost? A kdo že vlastně bude ten chytrý, respektive chytřejší? Člověk, nebo přístroj? Budeme vůbec ještě potřebovat být chytří, když vše kolem bude chytré za nás?
Vraťme se na chvíli na začátek. Průzkumy ukazují, že ona „zastaralá“ metoda psaní rukou výrazně ustupuje novým technologiím. Jenže vědci zároveň tvrdí, že je to trend nepříliš příznivý, neboť nás postupně zbavuje přirozených evolučních schopností. Vybavila se mi v této souvislosti zajímavá televizní diskuze, ve které lékař neurochirurg dokazoval právě důležitost potřeby psaní rukou.
Čtěte také
Na rozdíl od monotónního stisku klávesy či poklepání na sklo telefonu totiž jemná motorika stimuluje náš mozek, což má zásadní vliv především na proces učení a utváření paměti – a to v jakémkoli věku. Zároveň se posiluje vizuální představivost, rozvíjí se schopnosti vyjadřovat se slovně, více se soustředíme. Tzv. terapeutické psaní využívané jako relaxační metoda má pozitivní vliv na psychický stav člověka a někteří lékaři zase doporučují kurzy kaligrafie jako prevenci proti demenci.
A ač můžeme namítat, že naše osobnost se projevuje především v obsahu napsaného, písmo z hlediska grafologie považujeme za jedinečné vyjádření vlastní individuality, jakési okno do duše. Když jsem před pár lety objevila doma na půdě krabici se starými rodinnými dopisy z války, té první světové, byla jsem nejprve okouzlena úhledným rukopisem, který se s postupujícím časem a tíživými událostmi proměňoval a okrasné koncovky se deformovaly v kostrbaté tvary zrcadlící pocity nejistoty, samoty a zoufalství.
Čtěte také
Psaní rukou se vytrácí podobně jako staré ruční práce, jejichž kouzlo objevujeme v almarách po prarodičích, případně v muzeích. Na rozdíl od pásově vyráběných uniformních produktů vysoce ceníme jejich originalitu i kvalitu zpracování. Svět jedniček a nul chytrých technologií jedinečnost našich rukopisů i osobnosti také jen tak nezachytí. Snad na to mí studenti také brzy přijdou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
