Pavla Bergmannová: Letní láska

Ano, tak to je ta moje nová, vlastně tak trochu staronová letní láska! Kvůli koronaviru jsem se na čas vrátila do svého rodného kraje – na Českolipsko, po téměř třech desítkách let strávených na Hané, která mi tou svou nudnou předvídatelností a bezbřehou monotónností roviny vlastně nikdy moc nepřirostla k srdci.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Nekonečný úklid

Celé léto jsem tak hltavě znovuobjevovala ten pozapomenutý kraj dětství plný drze vztyčených kopců, jejichž výšce nedosahující ani osmi set metrů se skuteční horalové musí zákonitě vysmát. Na Luži, celých 793 metrů n. m., pak naši němečtí sousedé dokonce nedávno vystavěli devět metrů vysokou rozhlednu, aby turisté oné vytoužené osmistovky nakonec dosáhli.

I přesto jsou Lužické hory horami se vším všudy. Krásně se na ně z odstupu dívá, a ještě úžasnější výhledy nabízejí ony samy. Vystoupat na ně mnohdy dost bolí, ale to k velké letní lásce přece přirozeně patří!

Tam u nás na severu se hrdě objímají se svými slavnějšími sousedy – s Jizerkami a Českým Švýcarskem. Sice neosloví ty, kteří hledají luxus, ani nejsou přeplněné turisty – tak jako tomu bylo pravidlem od 19. století až do 2. světové války, zato nabídnou klid a osobité kouzlo, kterému když jednou podlehnete, tak už je to navždy.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Čas žít, čas umírat

Vyhlídky, hrady a zříceniny, skalní poustevny, rozmanité křížové cesty, vodopády, akvadukty, vodní i větrné mlýny, starobylé i moderní rozhledny, strmé cesty nejen k nim, oblé pískovcové i hranaté čedičové skály – lahůdky pro horolezce. A také stovky podstávkových domů – jedinečných a opečovávaných ukázek původní lidové architektury.

Ta zdánlivě idylická krajina je ale také samozřejmě plná rozporů. Utvářela se složitě nejen geologicky a ani její historie rozhodně nebyla nekomplikovaná. Kraj protkaný obchodními stezkami už odpradávna lákal lapky a pašeráky, což s jistou melancholií popisují místní pověsti, stroze a prostě zachycující osudy loupeživých rytířů, mocichtivých pánů či nešťastných milenců, jejichž životy většinou končí vraždami, skoky a pády do propastí či podobnými tragédiemi. A Bůh jako by se tady stále rozhodoval, zda zůstat nebo odejít, a lidé – ti se ho snaží všemi možnými způsoby zadržet.

Snad nikde jinde u nás jsem nenarazila na tolik silných mystických míst, plných naděje a lidské víry. Co konečně může být bizarnějšího, než když vás na cestě hlubokým lesem znenadání překvapí zachovalé barokní sousoší, jako v případě Bratrských oltářů nedaleko České Kamenice – místě někdejších tajných mší. Schodiště vedoucí k obnovené křížové cestě tu lemují sochy svatých Jana Nepomuckého a Antonína Paduánského a skalní boží hrob zase skálopevně střeží socha Anděla smrti.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O vynálezu, který změnil svět

Podobně uhrane i Modlivý důl u obce Svojkov s monumentální do pískovce vytesanou kaplí, stejně jako bezpočet kamenných oltářů a skalních reliéfů Krista či Marie s Ježíškem rozesetých po celých Lužických horách. Ten možná trochu nečekaný, ale přirozený kontakt drsné přírody a víry člověka tak nějak povyšuje. Nabízí spojení přirozenosti a řádu, tedy hodnot a principů, které se z našeho světa často vytrácejí, i když jsme si vědomi, že je k fungování vlastně nezbytně potřebujeme.

Snad i proto mě tyhle hory také stále nutí přemýšlet nad otázkou, co vlastně člověka na krajině uchvacuje? Nehledá v ní především obraz sám sebe? Či cestu sám k sobě? Moje vnitřní krajina se s tou vnější, lužickou, očividně potkala. Ve vší její rozporuplnosti a komplikovanosti, ale i kráse, štěstí, smutku. A hlavně svobodě. Psychoterapeuti sice tvrdí, že letní lásky mají krátké trvání a – až na výjimky – končí obvykle rozchodem. Jenže tahle láska – to je jiný případ. Nikdy se neokouká. Je to zkrátka láska na celý život!