Pavla Bergmannová: Čas žít, čas umírat
Říká se, že štěstí přeje připraveným. Jenže já mám poslední dobou takový dojem, že mě v životě potkávají hlavně situace, na které se člověk připravit nemůže. A to i přesto, že má načteno spoustu chytrých knih a odpozorováno mnoho životů.
Seděla jsem před ordinací a čekala na mámu. Na mámu a na rozsudek. Žaludek sevřený jak před maturitou. Pamatujete ještě na ten pocit? To brnění spojené s obavami a nejistotou, to vnitřně vypjaté doufání v malý nebo větší zázrak, že všechno dobře dopadne!?
Čtěte také
Před příchodem do nemocnice jsme ale už obě tak víceméně tušily, kam tenhle příběh spěje a že tu dost prudkou zákrutu nebude možné vybrat jen tak bez následků. Pořád jsme si to ale nechtěly připustit, a tak jsme o tom raději moc nemluvily a doufaly v zázrak. Příznaky byly ovšem téměř učebnicové a necitlivě ochromené zdravotnictví v době koronaviru také vykonalo své. Nemožnost včas navštívit specializované lékaře a vytíženost, či dokonce nedostupnost vyšetření se ukázaly jako podstatná příčina zanedbání počátečního stavu, který mohl mít – při brzké diagnóze před pár měsíci – mnohem příznivější prognózu. Chyba, které nebylo možné se tentokrát vyhnout, ač jsme všichni dělali, co se dalo. Chyba, která nám byla státem naordinována bez možnosti volby.
A pak se ve dveřích objevila lékařka. „Vy jste dcera? Tak pojďte dál,“ překvapila mě a s křečovitě hraným úsměvem volila ve své opatrné nejistotě poněkud neohrabané výrazy. Přesto našlapovala citlivě, jako do vaty, i když moc dobře věděla, že pod námi praskají všechny ty ostré střepy, které zanechají jizvy jednou provždy... To bleskové setkání mě popravdě docela zaskočilo. Vůbec nic z něho nepřipomínalo ty srdceryvné scény, které jsem dosud znala jen z filmů. Odnikud nezněla dojímavá hudba loudící slzy, jen nepříjemně útočilo duté ticho sterilní ordinace.
Čtěte také
„Jak dalece jste v obraze?“ vyklouzlo jí nešikovně z úst. Zaskočila mě a já – spíš než obsah jejího sdělení – zkoumala správnost toho zvláštního větného spojení. A ona zase na oplátku čas mého rozmýšlení využila k tomu, aby takticky zhodnotila, kolik toho unesu.
„Tuším, že asi nic moc,“ odpověděla jsem pesimistickým tónem, který mi mé optimistické okolí neustále vyčítá. „Jsi strašně negativní,“ říkají a mně se těžko vysvětluje, že je to jen životní strategie – obrana před strachem a zklamáním, kdy člověk chce být připravený na tu nejhorší variantu. Tentokrát mi ale má taktika nevyšla. Neplánované sezení jsme rychle ukončily, na společný šok nezbyl čas. Ten jsme s mámou musely věnovat domluvě operace. Život najednou dostal zcela nové, téměř závodní tempo.
Když vloni v srpnu umřel po dlouhé nemoci táta, vnímala jsme těch několik měsíců jeho odcházení jako společnou a nesmírně těžkou cestu celé naší rodiny k uzavření příběhu jeho života. Zároveň ale celé to vědomí blížící se smrti bylo postupně dávkováno, takže nás mnohem snadněji dovedlo ke smíření se s ní, i k našemu sblížení.
Čtěte také
Teď je ale všechno zase úplně jinak. Na smrt, kterou si stále tabuizujeme, se asi opravdu nelze připravit, vždycky člověka překvapí a zaskočí. A ačkoliv je každý vystaven své konečnosti, jen málokdo si tuto skutečnost přizná s její pravou tíživostí. Já teď sedím doma, píšu tuhle ranní úvahu a hlavou se mi honí různé neuspořádané myšlenky: „Povede se ta operace? Bude ta chemoterapie k něčemu, nebo přinese jen trápení?“ Mé vědomí konečnosti soupeří s všudypřítomným zmatkem a já si s tou náhlou změnou plnou nejistoty nevím rady. Pláču o samotě, aby ti kolem neviděli moje slzy, protože mám pocit, že jim přinesou jen úzkost, pro kterou teď nenastala vhodná doba. A bojím se, že ten čas, který nám byl společně vyměřen, nebude stačit na to, abychom důstojně dopsali tu poslední kapitolu. Bojím se, ale stále věřím, že ta složitá cesta, která nás teď čeká, bude trvat co možná nejdéle.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
