Pavla Bergmannová: O nepostradatelnosti kronikářství

18. leden 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Staré knihy, kroniky

Před Vánoci jsem během brouzdání po internetu zcela náhodně objevila kroniku obce Kunratice. Na tento název lze na mapě České republiky narazit hned několikrát.

Ty výše zmíněné se nacházejí u Cvikova, v mém rodném kraji – v malebném a zároveň drsném podhůří Lužických hor, v místě, které obdrželo honosné označení Kunratické Švýcarsko. V Sudetech, se kterými se dějiny nemazlily.

Čtěte také

Stát československý v zákoně z 30. ledna 1920 uložil obcím povinnost vést pamětní knihy. V Kunraticích byl tehdy kronikářem zvolen čtyřiašedesátiletý Karl Bundesmann, okresní četnický strážmistr ve výslužbě. Se zápisy započal 1. března 1923, a to pod svědomitým dohledem dějepisného výboru složeného z občanů Kunnersdorfu, jak zní německý název obce.

Jednotlivé zápisy mě doslova uchvátily. Chvílemi jsem svého objevu i trochu litovala, protože mě neustále odváděl od předvánočních příprav. Na první pohled strohé faktografické líčení totiž postupně prozařovala jemná poezie autorova rukopisu, kdy s humorným nadhledem oznamoval radostné i smutné události.

Zkušeně hodnotil vrtochy počasí, které se kupodivu nijak nelišily od těch, s nimiž bojujeme dnes. Suché roky, mokré roky, povětrnostní pohromy, patnáctistupňové novoroční teploty, kdy sáňky a lyže zůstaly stát smutně v koutě. Dozvěděla jsem se o mnoha zlatých svatbách, nezdařených sebevraždách i dobrovolných útěcích ze života.

Čtěte také

Nechyběly ani poznámky o neobvyklých neštěstích nebo malých a velkých zločinech: krádežích králíků i rohlíků, vloupáních, přepadeních, dokonce i o jednom vydírání. Kunratičtí zažili úplné zatmění Měsíce, přelet obřího meteoru, úder kulového blesku, odstraňování pomníků nevyhovujících době, školní, tělocvičné i plážové slavnosti, založení fotbalového klubu, zřízení obecního biografu i jeho zrušení.

A vedle informací o vlastníkovi prvních lyží v Kunraticích, zprovoznění lanové dráhy na Ještěd či každodenním přeletu letadel dopravní linky Praha–Berlín se v kronice ocitly i zmínky o chřipkové epidemii. Dne 7. ledna 1933 Bundesmann poznamenal: „Čekárny lékařů jsou napěchované pacienty. Lékaři svoji úlohu sotva zvládají. Nemoc vypuká různým způsobem a napadá všechny, od miminek po starce. Ačkoli se těžké případy objevily i u nás, žádný přímo smrtelný se nevyskytl. V jiných zemích je to mnohem horší. Mnoho škol muselo být zavřeno.“

Čtěte také

Dne 9. srpna 1933 Karl Bundesmann zemřel a už za měsíc byl jeho nástupcem jmenován Josef Krause, zaměstnanec cvikovské firmy Löwinger & Glas. Kronikář zkrátka nesměl v obci chybět. Krause nahradil Bundesmanna důstojně, jen doba mu – bohužel – přinášela mnohem komplikovanější události, což se odrazilo i v zápisech do kroniky. Zatímco ve 20. letech bylo mezi místními znát vzájemné souznění napříč národnostmi, 30. léta přinesla změny. Nejen v souvislosti s hospodářskou krizí, ale hlavně pod vlivem nově uskupených politických sil se soužití většinového německého a menšinového českého obyvatelstva začalo vyhrocovat.

A ačkoli v kronice u odkazu na zvolení Adolfa Hitlera říšským kancléřem v roce 1933 ještě najdeme celkem kritickou poznámku, že „snad nikdy před námi nestálo takové temno jako nyní“, události brzy naberou prudký spád a dějiny ze sousedů udělají nepřátele. Smutné zápisky z 2. světové války rychle vystřídají strohé poznámky o poválečném odsunu Němců. Poslední záznam Josef Krause zapsal 18. července 1946: „Dnes jsem viděl v horní vsi první obilné panáky. Začínají žně.“ A tady kronika končí, stejně jako končí kus historie a začíná se psát její nová kapitola.

Čtěte také

Kdysi před lety jsem se svým zkušeným kolegou vedla spor o to, jak učit dějiny kinematografie. Starý pan docent byl velkým odpůrcem období socialistického realismu, prý tehdy nevznikala žádná umělecky hodnotná díla a sledovat všechny ty schematické filmy byla podle něj jen ztráta času. Možná byl minulým režimem tak raněn, že jen hledal obranu, jak si ho nepřipomínat. Nejsem si ale jistá, jestli lze takový postoj uplatnit obecně. Historii bychom vytěsňovat neměli, je dobré ji poznávat v tom dobrém i zlém. Nejen kvůli poučení se z jejích chyb, ale třeba i proto, abychom si uvědomili, že naše přítomnost je jen malý ostrůvek ve velkém běhu dějin, jejichž součástí se velmi záhy staneme.

Mého předvánočního návratu do minulosti s kunratickou kronikou rozhodně nelituji. A stál za to i ten plech spáleného lineckého cukroví.

autor: Pavla Bergmannová
Spustit audio