Pavla Bergmannová: V tichosti šťasten být

2. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lesní ticho

Je téměř všude kolem nás. Není sice vůbec vidět, ale stále útočí ze všech stran. Někdy velmi zhurta, drze a hlasitě, jindy se zase nenápadně plíží! V obou případech se mu ale neumíme, nebo dokonce nechceme příliš bránit.

Setkáváme se s ním ve dne i v noci, na ulici, v práci, v kavárnách, pouštíme si ho dokonce dobrovolně domů. A čím více mu uvykáme, tím více nám škodí, protože si ho přestáváme uvědomovat. Že ještě netušíte, o kom je řeč? No přece o akustickém smogu – tedy o té směsi veškerých nepříjemných až agresivních hluků a zvuků, které necháváme ve zvýšené míře, nekontrolovaně či bez možnosti ovlivnění vstupovat do našich uší a životů.

Čtěte také

Myslím, že není troufalé říci, že nedostatek ticha činí společnost nemocnou. A to jak reálně, tak i obrazně. Nadmíra decibelů sebou přináší nejen hluchotu a mnohé další závažné civilizační nemoci, škodí také duši. A ztrácíme-li sluch, přicházíme o to nejcennější – o kontakt s těmi kolem nás. Chybí-li nám klid, můžeme ztratit dokonce i cestu sami k sobě.

To tak potřebné a ozdravné ticho, které přináší rovnováhu, se v naší civilizované přítomnosti stalo zkrátka nedostatkovým a velmi luxusním zbožím. Utíkáme se za ním daleko z měst do přírody, hledáme místa, kam ještě zvuky nedolehly, často ale marně, protože už nás někdo s podobnou touhou předběhl. Vyhýbáme se ostatním nebo vstupujeme do ztišených chrámů a kostelů a opatrně usedáme do vrzajících lavic, abychom nasáli ten drahocenný pokoj.

Akustičtí ekologové dokonce soutěží v pořizování nahrávek co nejkvalitnějších zvuků ticha ze všech koutů planety, aby je v databankách uchovávali pro budoucí generace. A vědci zase konstruují dokonale zvukotěsné komory, v jejichž izolovaném prostoru se sám člověk může stát zvukem, když uslyší tlukot svého srdce, bublání žaludku, či dokonce i to, jak se mu otvírají srdeční chlopně.

Čtěte také

Zatímco se smogem chemickým, který výrazně znečišťuje atmosféru, se snažíme bojovat už poměrně dlouho, smog zvukový, jehož negativní účinky na člověka dopadnou většinou až s mnohaletým odstupem, nás nechává zatím ve velké míře poměrně lhostejnými. I když první odvážné vlaštovky se už objevují. Již několik let na Zelený čtvrtek – tedy více než symbolické datum, kdy „zvony zmlknou a odlétají do Říma“ – připadá Mezinárodní den uvědomění si hluku.

Ale asi nejen v tento moment je dobré eliminovat činnost všemožných vrčících spotřebičů a pochopit, že jsme zahlceni zbytečnými zvuky a přestáváme poslouchat. A naslouchat. A k tomu, abychom naslouchali, potřebujeme právě ono nedostatkové ticho. Ticho nejen že léčí – což je samozřejmě i vědecky dokázáno –, ale poskytuje i výchozí pevný bod, který určuje kvalitu zvuků kolem nás. Ty samy o sobě vlastně škodlivé většinou nejsou, problém je spíše v jejich intenzitě, míře příjemnosti i využití. Těch pozitivních kolem sebe máme naštěstí spoustu! Kolik radosti rodičům udělá první dětské slůvko!

Čtěte také

Jak zásadním okamžikem byl moment, kdy film poprvé promluvil!? Jak uklidňující může být poslech šplouchajících vln tekoucí řeky. Osobité zvuky pak sebou přinášejí třeba i jednotlivé dny v týdnu, či dokonce roční období. Při pozdně večerní nedělní procházce ve vzduchu visí nervózně nabroušený šepot odhánějící pracovní pondělí, páteční odpoledne překypuje zbrklým troubením a bržděním aut vítajících předčasně víkend. A zimní zasněžená krajina uklidňuje dokonale tlumeným tichem!

Naordinujte si ho také! Až budete mít někdy čas, zkuste – jak ve svém 25. sonetu píše William Shakespeare – „V tichosti šťasten být a víc než oni...“ Vypněte kolem sebe všechny přístroje, zavřete jen tak oči a poslouchejte. Poslouchejte svět kolem vás a možná, že uslyšíte i spoustu příběhů. Třeba i ten svůj.

autor: Pavla Bergmannová
Spustit audio