Pavla Bergmannová: V tichosti šťasten být

Setkáváme se s ním ve dne i v noci, na ulici, v práci, v kavárnách, pouštíme si ho dokonce dobrovolně domů. A čím více mu uvykáme, tím více nám škodí, protože si ho přestáváme uvědomovat. Že ještě netušíte, o kom je řeč? No přece o akustickém smogu – tedy o té směsi veškerých nepříjemných až agresivních hluků a zvuků, které necháváme ve zvýšené míře, nekontrolovaně či bez možnosti ovlivnění vstupovat do našich uší a životů.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Všechno zlé je k něčemu dobré

Myslím, že není troufalé říci, že nedostatek ticha činí společnost nemocnou. A to jak reálně, tak i obrazně. Nadmíra decibelů sebou přináší nejen hluchotu a mnohé další závažné civilizační nemoci, škodí také duši. A ztrácíme-li sluch, přicházíme o to nejcennější – o kontakt s těmi kolem nás. Chybí-li nám klid, můžeme ztratit dokonce i cestu sami k sobě.

To tak potřebné a ozdravné ticho, které přináší rovnováhu, se v naší civilizované přítomnosti stalo zkrátka nedostatkovým a velmi luxusním zbožím. Utíkáme se za ním daleko z měst do přírody, hledáme místa, kam ještě zvuky nedolehly, často ale marně, protože už nás někdo s podobnou touhou předběhl. Vyhýbáme se ostatním nebo vstupujeme do ztišených chrámů a kostelů a opatrně usedáme do vrzajících lavic, abychom nasáli ten drahocenný pokoj.

Akustičtí ekologové dokonce soutěží v pořizování nahrávek co nejkvalitnějších zvuků ticha ze všech koutů planety, aby je v databankách uchovávali pro budoucí generace. A vědci zase konstruují dokonale zvukotěsné komory, v jejichž izolovaném prostoru se sám člověk může stát zvukem, když uslyší tlukot svého srdce, bublání žaludku, či dokonce i to, jak se mu otvírají srdeční chlopně.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O radosti z vaření

Zatímco se smogem chemickým, který výrazně znečišťuje atmosféru, se snažíme bojovat už poměrně dlouho, smog zvukový, jehož negativní účinky na člověka dopadnou většinou až s mnohaletým odstupem, nás nechává zatím ve velké míře poměrně lhostejnými. I když první odvážné vlaštovky se už objevují. Již několik let na Zelený čtvrtek – tedy více než symbolické datum, kdy „zvony zmlknou a odlétají do Říma“ – připadá Mezinárodní den uvědomění si hluku.

Ale asi nejen v tento moment je dobré eliminovat činnost všemožných vrčících spotřebičů a pochopit, že jsme zahlceni zbytečnými zvuky a přestáváme poslouchat. A naslouchat. A k tomu, abychom naslouchali, potřebujeme právě ono nedostatkové ticho. Ticho nejen že léčí – což je samozřejmě i vědecky dokázáno –, ale poskytuje i výchozí pevný bod, který určuje kvalitu zvuků kolem nás. Ty samy o sobě vlastně škodlivé většinou nejsou, problém je spíše v jejich intenzitě, míře příjemnosti i využití. Těch pozitivních kolem sebe máme naštěstí spoustu! Kolik radosti rodičům udělá první dětské slůvko!

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O relativitě stárnutí

Jak zásadním okamžikem byl moment, kdy film poprvé promluvil!? Jak uklidňující může být poslech šplouchajících vln tekoucí řeky. Osobité zvuky pak sebou přinášejí třeba i jednotlivé dny v týdnu, či dokonce roční období. Při pozdně večerní nedělní procházce ve vzduchu visí nervózně nabroušený šepot odhánějící pracovní pondělí, páteční odpoledne překypuje zbrklým troubením a bržděním aut vítajících předčasně víkend. A zimní zasněžená krajina uklidňuje dokonale tlumeným tichem!

Naordinujte si ho také! Až budete mít někdy čas, zkuste – jak ve svém 25. sonetu píše William Shakespeare – „V tichosti šťasten být a víc než oni...“ Vypněte kolem sebe všechny přístroje, zavřete jen tak oči a poslouchejte. Poslouchejte svět kolem vás a možná, že uslyšíte i spoustu příběhů. Třeba i ten svůj.