Pavla Bergmannová: Všechno zlé je k něčemu dobré

Vzhledem k vypjatým událostem měla zpráva poněkud absurdní nádech. Účastníci zmíněné soutěže totiž byli – podle přísných pravidel – zcela odtrženi od běžného života a vzhledem k tomu netušili nic o událostech mimo vilu, do které byli uzavřeni. V daném případě tedy ani o šířící se celosvětové koronavirové pandemii či situaci v Německu. Navíc jim jejich pobyt měl dokonce zajistit tu nejlepší karanténu na světě!

Čtěte také

Pavla Bergmannová: I Čechy mohou ležet u moře

Nepříjemné okolnosti způsobily, že danou reality show – tedy umělou hru na skutečnost, kterou tvůrci zpoza kamer ve prospěch sledovanosti důsledně režírují tak, aby na obrazovky dostali co nejvyhrocenější situace – nečekaně zastínila surová skutečnost světa venku.

Jáma lvová – vila se soutěžícími – se absurdně proměnila v bezpečné útočiště a umělou televizní show vytěsnily reálné dramatické události. Na nátlak diváků sice pořadatelé účinkující záhy se situací obeznámili, ale kdoví, jak se tato skutečnost na dalším vývoji podepíše a zda soutěž nakonec nebude – z ryze etických důvodů – předčasně ukončena!

Podobně jako televizní tvůrci manipulují skutečnost ve svůj prospěch, tak se i většina z nás snaží vše kolem ovládat a využívat. Žijeme čím dál tím rychleji, a tak chceme veškeré dostupné zdroje bez ohledu na budoucnost maximálně využít a vytěžit. Doslovně i obrazně. Ale jelikož žijeme jen v nepatrném časovém výseku složité a dlouhé evoluce, často stěží odhadneme následky našeho konání. Případně o to ani nestojíme.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Homo zahrádkář

Zjevně si od přírody bereme víc, než jsme jí schopni v časovém horizontu našich relativně krátkých životů vracet, a ona se nám za tuto nerovnováhu přirozeně vzpírá a často k tomu volí i nevybíravé způsoby v podobě nemocí, zemětřesení či záplav a dostává nás tak do situací, na které je málokdo z nás připraven.

Koronavirus vnesl do našich životů především pocit nečekaného ohrožení, které může v mnohých ohledech připomínat moderní válku v mírových kulisách. S ohrožením přichází i všudypřítomný strach. V tomto případě strach z neznámého nepřítele, proti kterému hledáme zbraň teprve v průběhu samotného boje.

„Všechno zlé je k něčemu dobré!“ říká ověřené rčení. Pandemie koronaviru nám sice dává velkou lekci, ale výhružný signál přišel naštěstí v okamžiku, kdy máme ještě spoustu šancí vše napravit. Několik posledních dnů mě přesvědčilo, že to s námi Čechy vůbec není tak špatné, jak se často tvrdí! Nenuceně a velmi přirozeně jsme začali fungovat jako téměř učebnicový příklad občanské společnosti.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O potřebě soucitu

Obrovská vlna solidarity spojená s šitím roušek, dobrovolnictví a nezištná ochota pomoci – to ve své intenzitě přirozeně zesměšňuje ješitné politické spory, malicherné výkřiky věčných remcalů a rozdělovačů společnosti, kteří se ale strachu kolikrát přímo postavit neumí. Situaci zvládáme s pověstnou improvizací zlatých českých ručiček a také samozřejmě s nezbytným smyslem pro humor. Koronavirus svými omezeními sice obrátil svět vzhůru nohama, ale přinesl i mnoho pozitivního. Třeba potřebu opustit hektický styl života, semknout se, zpomalit, vnímat svět kolem nás, vnímat sebe.

Zatím jsme jen v první fázi dlouhé cesty nápravy. Počáteční euforii pravděpodobně brzy vystřídá únava, objeví se pocity marnosti, přibyde smutek ze ztrát, lidé začnou citlivěji vnímat potenciální dlouhodobé následky, přibydou další strachy i obavy. A i přesto, že jsem ve své podstatě velký pesimista, tak v tomto případě věřím, že se vše v dobré obrátí. Vždyť: všechno zlé je přece k něčemu dobré!