Pavla Bergmannová: I Čechy mohou ležet u moře
Od té doby, co si zima v našich končinách bere na Vánoce celkem pravidelně dovolenou, a sníh, který by měl podstatně dotvářet ten nezbytný ladovský kolorit, je nedostatkovým zbožím i ve vyšších nadmořských výškách, nezůstáváme na Silvestra a Nový rok doma v Čechách, ale pravidelně vyrážíme za hranice.
Když se mě známí ptají, kam jedeme, většinou je svou odpovědí zaskočím: „No přece k moři!“ Jejich udivené výrazy následují doplňující dotazy: „Za teplem? To vám nebude chybět vánoční atmosféra?“ A já vše uvádím na pravou míru: „Ne, nebude, jedeme do Polska k Baltu!“
Čtěte také
Oblíbili jsme si oblast Gdaňské zátoky, kam se pravidelně – a to nejen v zimě – vracíme. Už několik let se sem dá z Moravy dojet za pár hodin přímým vlakovým spojem, a i když je cesta polskou rovinatou krajinou poněkud monotónní, místy až nudně ubíjející, nevadí. Je se nač těšit!
Naším cílem je totiž úchvatné hanzovní město Gdaňsk – skvělé východisko pro nekonečné množství výletů. Odtud lze zamířit příměstským vlakem do dalších center rozsáhlé aglomerace Trojměstí – lázeňských Sopot a námořní Gdyně, ale třeba i dál na sever – na jedinečnou Helskou kosu, či opačným směrem – na Kosu viselskou. Je zde stále co objevovat: historie se tu mísí s moderními městskými čtvrtěmi, průmyslové loděnice s přírodními scenériemi. A vše se točí kolem moře, za kterým sem míříme především. Kolem moře, které inspiruje.
Pobřeží Gdaňské zátoky je jako stvořené pro dlouhé procházky. Ty si člověk nejlépe užije právě v zimě a skvěle mu vynahradí horské výšlapy. Písek širokých i úzkých pláží totiž v tomto ročním období není tak měkký, přesto chodci klade jistý odpor. Přímo na břehu – v místě líně omývaném vlnami – se pak chodí nejlépe. Slaný mrazivý vítr rozjasňuje tváře do nachova a příjemně unavuje.
Čtěte také
Uchechtaní rackové – drobní i ti neobvykle velcí – buď elegantně plachtí mořským vzduchem, nebo důležitě pózují usazeni na zábradlí dlouhých dřevěných mol, která se zahryzávají daleko do nekonečné hladiny Baltu a člověk se tak může mnohem více přiblížit srdci samotného moře. Někdy klidného, jindy prudce nervózního.
Moře je živel a člověk nikdy neví, čím ho zrovna překvapí. V tomto ohledu trochu připomíná hory, před jejichž nevypočitatelností je potřeba mít také velký respekt. Zároveň ale moře přináší i něco navíc – nekonečno se svou bezbřehostí, v jejíž perspektivě se naše problémy stávají nicotnými.
Ta neomezenost spontánní svobody a fantazie nám Čechům může být někdy tak trochu cizí. Člověk žijící v kontaktu s mořem přemýšlí zkrátka jinak. Pohled za vzdálený horizont totiž nabízí specifickou volnost, kterou si ale lze užít především díky pokoře a úctě k silnější přírodě.
Čtěte také
My suchozemští Středoevropané moře nemáme. Jsme zvyklí žít odděleni od světa kolem nás hranicemi tvořenými právě horami. Získat rozhled vyžaduje nutnost zdolat jejich vrcholy, překonat sám sebe. To ale nemusí zvládnout každý, a tak se někdy zbytečně a s méněcenností uzavíráme před druhými, případně hledáme výmluvy, proč to a to nejde. Možná i proto jsme vždy toužili po moři a jeho svobodě.
Dostali jsme ho aspoň v poezii. Kdysi dávno jako dárek od Shakespeara v jeho Zimní pohádce, s motivem přímořských Čech si pak v básni Čechy leží u moře pohrávala Ingeborg Bachmannová a oceánem voní zase kniha veršů pro děti Moře slané vody básníka Radka Malého, který mj. píše:
Zavřete oči.
Slyšíte, jak šumí?
Nadechněte se té vůně.
Zašeptejte:
Čechy leží u moře.
I Čechy mohou ležet u moře, když nechybí fantazie. Moře fantazie.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
