Pavla Bergmannová: Tenkrát o Vánocích

A s uměle nuceným úsměvem na tváři a zautomatizovanou dikcí posléze dodala, že je zvědavá, z kolika sázejících se právě v tento den stanou milionáři. „Kolik z vás dnes asi získá vytouženou výhru?“ zaznělo tehdy z obrazovky.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Homo zahrádkář

S jistými rozpaky jsem vypnula televizor a uvědomila si nepříjemnou skutečnost. Po roční pauze opět nastal čas, kdy náboženství blahobytného konzumu vyhlásilo – a to rovnou v přímém televizním přenosu – válku duchovnu vánočních svátků a zmiňovaný „nejkouzelnější měsíc v roce“ se smutně proměnil v měsíc nečekaně rozporuplný.

Přípravy na tento nemilosrdný boj započaly se značným předstihem. Už někdy na sklonku prosluněného babího léta – letos tedy zase o něco dřív než vloni – rafinovaní obchodníci zaskočili zákazníky, když regály prodejen podnikavě zaplnili vánočním zbožím.

Vyhnout se útoku materiálního rozměru Vánoc je – zdá se – stále obtížnější, někdy až nemožné, a tak pak všichni společně soutěžíme v horečném shánění těch nejoriginálnějších dárků a lednice plníme jídlem a pitím, které nejsme ani kolikrát schopni zkonzumovat. Potřeba upnout se k hmatatelné, byť většinou značně pomíjivé hodnotě je velká. Přiznám se, že i já tomu často podléhám a vše omlouvám radostí obdarovaných.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Krajina posedlá světlem

Štědré Vánoce ale nejsou dány každému a v souvislosti s tím si člověk obdařený byť jen kapkou soucitu asi nejlépe uvědomí, že jejich pravé kouzlo nespočívá v daném blahobytu, ale především v niterném přesahu duchovním.

Ať již Vánoce vnímáme jako zásadní křesťanský svátek narození Ježíše Krista, či jako soukromé usebrání se k poklidnému rozjímání a zamyšlení nad životem. Máme tedy na výběr, budeme-li se oné války konzumu a duchovna aktivně účastnit, nebo ne! Vždyť obdarovávat se lze dostatečně i úsměvem, dobrým slovem, vzájemnou blízkostí a především láskou.

Na tento typ netradičních, a především nezapomenutelných dárků je u nás v rodině specialistou můj bratr. Hned po škole začal pracovat v ústavu sociální péče a dojížděl tehdy celkem daleko mimo město za mentálně postiženými klienty. Bydlel tehdy v bytě krátce společně se mnou a mým partnerem a jako svobodný muž bez rodiny musel na štědrý den do služby, zatímco my jsme Vánoce trávili doma. Nikam jsme tehdy nespěchali a dárky většinou rozbalovali až poměrně pozdě.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O relativitě stárnutí

Během poklidného večera nás najednou nečekaně vyrušil zvuk domovního zvonku. Ve dveřích stál spolu s bratrem slavnostně oblečený neznámý muž. „To je Česťa, vezu ho z práce na půlnoční, tak jsme se na chvíli zastavili, nevadí?“ zeptal se nejistě bratr. Většinu vánočních tradic obvykle dodržujeme, ale tu týkající se volného místa u stolu, které je určené pro náhodného příchozího, jsme tenkrát vyzkoušeli vůbec poprvé.

Česťa nicméně nebyl jen tak obyčejný host! V jeho velkém dospělém těle se skrývalo upřímné, vděčné dítě s jasnovideckým nadáním! Opravdu nepřeháním! Když nám totiž po večeři pomáhal rozbalovat dárky, tak s naprosto neuvěřitelnou přesností dokázal odhadnout, co který balíček uvnitř skrývá.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Doba seriálová

Pro tuhle jeho nadpřirozenou schopnost jsem dodnes nedokázala najít vysvětlení. Ale o Vánocích se přece občas dějí i zázraky, tak proč všechno hned objasňovat! Konečně, velmi krásně to ve svých verších básně Vánoce dospělých vystihl Jan Skácel:

Radostí dětí ohřejem si ruce

budem se usmívat a říkat

jsou tady vánoce…

Na setkání s Česťou nikdy nezapomenu. Tehdy jsem začala znovu věřit na Ježíška. Myslím, že opravdu existuje!