Pavla Bergmannová: Doba seriálová

Poměrně pravidelně s těmi, kteří si krátí čas soustředěným, až téměř posvátně odevzdaným sledováním obrazovek svých notebooků a se sluchátky na uších se nechávají unášet mně neznámými příběhy. Čas od času se nad obrazovkou nečekaně zasmějí, což samozřejmě probouzí mou zvědavost a já si pak představuji, co asi tak může být příčinou jejich reakcí.

Pavla Bergmannová: O potřebě soucitu

• Upravit
• Smazat

21. dubna – na Velikonoční neděli – otřásly světem teroristické útoky na Srí Lance.

Nenápadně nahlížím přes ramena sousedů, abych identifikovala zdroj jejich zábavy… Občas je to některý z filmových hitů, jindy zase neznámý dokumentární snímek. Největšímu zájmu se ale určitě těší televizní seriály.

Donedávna – co do četnosti – drželi prvenství američtí Přátelé spolu s britským sci-fi sitcomem Červený trpaslík a hned v závěsu za nimi své bizarní lékařské případy řešil doktor House… Momentálně letí – jak jsem nedávno zaznamenala – nejnovější série Hry o trůny. A zdá se, že má soukromá statistika celkem zdařile koresponduje s oficiálními žebříčky divácké oblíbenosti.

Nejen v dopravních prostředcích ovšem nastala doba seriálová. Často kolem sebe registruji vášnivé diskuze o tom, který televizní titul je právě v kurzu a stojí tedy za zhlédnutí. Nabídka je nepřeberná. Tvůrci musí na překypujícím seriálovém trhu zaujmout, a tak prosazují nezaměnitelný autorský rukopis, objevují stále nové, neotřelé i kontroverzní náměty a hledají vhodné žánry. V nabídce jsou seriály hrané i animované, dramatické i komediální, akční, dobrodružné, teenagerovské, detektivní, lékařské, ba dokonce nekonečné… A velmi často i překvapivě kvalitní.

Seriálová tvorba, jejíž počátky se datují na přelom 40. a 50. let minulého století, se zkrátka stala fenoménem současnosti: plní programy televizních kanálů veřejnoprávních i soukromých stanic a snad ještě rychleji dobývá lehce dostupné prostředí internetu, odkud není problém získat hned celou sérii a následně si ji v kuse kdykoli přehrát.

Pavla Bergmannová: Na formátu nezáleží

• Upravit
• Smazat

Již poměrně dlouhou dobu žijeme v digitálním světě, kde svou přítomnost převádíme na čísla.

A právě tento moment je svým způsobem zlomový, neboť diváka ve své podstatě ochuzuje o tu zásadní a popravdě i tak trochu trýznivou slast, s níž je pojen princip seriálové tvorby, koncentrovaný do titulku „pokračování příště“. Ten se pravidelně a rafinovaně objevil vždy v tom nejnapínavějším okamžiku, ukončil příslušnou epizodu a nutil diváka netrpělivě a napjatě čekat většinou celý nekonečně dlouhý týden na další díl. Diváky ale fascinoval a v pozornosti držel i osobitě budovaný seriálový svět se svými pravidelnostmi a vzorci, jedinečnými postavami i specifickou atmosférou.

Momentálně je ale divák ochoten se těchto jistot vzdát, aby propadl fascinaci zcela nové: získal nad seriálem moc a sám si určoval tempo sledování i dávkování rozkoše. Jenže, nevytrácí se s tímto manipulováním i ono přesné rozvržení dramatičnosti? Není za potřebou vše urychlit skryta i jistá povrchnost?

A není to vše konečně tak trochu i obraz světa kolem nás, který vnímáme značně instantně a bez hlubšího rozmyslu? Možná ano… I o tom často přemýšlím během svých pravidelných cest – ať již ve vlaku, nebo v autobuse. A za okny přitom sledují příběhy ubíhající krajiny – ty nejzajímavější a nejpodstatnější seriály života, které nám kolikrát zbytečně a na úkor umělé reality unikají.