Pavla Bergmannová: Na formátu nezáleží

Staré fotoaparáty
Staré fotoaparáty

Již poměrně dlouhou dobu žijeme v digitálním světě, kde svou přítomnost převádíme na čísla.

Klasické mechanické technologie čím dál tím častěji ustupují těm digitálním. Vládnou nám jedničky a nuly binárního kódu, což se projevuje i v umění… Digitalizujeme kina a filmy, pouštíme si hudební záznamy na datových nosičích, fotíme digitální fotografie.

Staré fotky na výstavě Děda sbližují generace

03063571.jpeg

Rodinná alba často skrývají silné, mnohdy nevyřčené příběhy. I proto, že včera už je historie, mohou životní zkušenosti dědečků a babiček generacím jejich potomků připadat jako vystřižené ze scénáře filmu. Něco podobného se stalo autorovi výstavy DĚDA Adamu Podholovi.

Tuhle éru vyvolalo zrychlující se tempo poválečné doby a my ho toužíme udržet, případně ještě víc uspíšit. Nové technologie pak mění i způsoby zacházení se záznamy naší reality. Tak třeba v případě fotografie můžeme kdykoli příslušná data smazat a rychle je nahradit jinými. Prostě se vyfotíme znovu. Můžeme s nimi manipulovat – ať již v dobrém, či zlém.

Digitální technologie jsou pak poměrně snadno přístupné téměř komukoli, nikdy v historii se nefotilo víc než teď. S tou všudypřítomnou rychlostí i jednoduchým automatickým ovládáním ale tak trochu přicházíme i o jistou slast a napětí z očekávání a překvapení, které sebou přinášely technologie minulé. Nebuďme ale pesimističtí: nejde jen o čísla. Digitalizace sebou přináší i spoustu nových možností.

Já osobně si ale od blikajících obrazovek a chytrých záznamů čas od času velmi ráda odskočím. Třeba právě do světa starých fotografií. Prožila jsem pestré nedigitální, tedy „analogové“ dětství, a tak se mám k čemu vracet.

V Krkonoších vzniká aplikace, která zpřístupní staré fotky, historii domů i data o obyvatelstvu

Krkonoše - Sněžka

Nezisková organizace Paměť Krkonoš pracuje na spuštění webové aplikace Archa Krkonoš, do které chce uložit a v ní zpřístupnit data a obrazové dokumenty z regionu. Hlavním cílem je zpracovat historii domů, lidí, krkonošských rodů, organizací i autorských a sbírkových obrazových dokumentů. Spuštění aplikace je plánované na začátek října.

Moc ráda si prohlížím staré fotografie a skrze ně oživuji dávné osudy. V rodinných albech se uchovala spousta fotek z dob, které sama ani nepamatuju. V každém případě obdivuji kvalitu provedení prvorepublikových snímků, poctivou ruční práci odvedenou neznámými fotografy. Dokonale vyretušované tváře, vážné výrazy i hrdé postoje prozrazují něco z jedinečnosti rituálu focení. Staré časy dýchají výjimečností zachyceného okamžiku.

Mnohem reálnější vzpomínky pak ve mně probouzejí alba s fotografiemi z mého dětství, při jejichž prohlížení si také často připomínám, jak nás s bratrem rodiče kdysi fotívali.

Máma vlastnila fotoaparát Flexaret VII, poslední model z 60. let. Vždycky ten přístroj šíleně opečovávala a při focení ho dlouho štelovala, jako by si chtěla užít ten relativně krátký film s dvanácti obrázky formátu 6x6 centimetrů.

Mimochodem, dost složitě se zakládal, což bylo spojené s maminčinou velikou nervozitou, kterou automaticky přenášela na všechny kolem. S bratrem a tatínkem nás pak při jejím focení většinou nebavilo to dlouhé čekání, zvlášť když jsme se museli zcela „přirozeně“ několik minut usmívat do slunce. Na fotkách jsme proto většinou buď nemilosrdně vážní nebo se šklebíme a naše kompozice leckdy připomínají nepřirozeně dramaticky strnulá barokní sousoší.

Fotografka Jihočeského muzea zachycuje proměny města a také pečuje o staré snímky

Fotografka Jihočeského muzea Helena Motyčková

Fotografuje proměny Českých Budějovic, ale také vzácné historické předměty. Navíc se stará o rozsáhlé sbírky snímků, negativů a filmů, které zachycují život v našem regionu. To je práce fotografky Jihočeského muzea Heleny Motyčkové, která se této profesi věnuje už patnáct let.

Dodnes si pamatuju ten mámin nahrbený postoj s foťákem přimáčknutým na prsou, sklopenou hlavu, hluboké soustředění se nad výřezem v hledáčku a po zmáčknutí spouště následující dlouhé ruční převíjení filmu. Každá takhle vzniklá fotka byla malým zázrakem. Někdy na začátku 90. let se postupně vytratily dvanáctkové filmy a pořizovat si adaptér byla – vzhledem k narůstajícím cenám – luxusní záležitost. Doba sama ukončila jednu etapu rodinného focení.

Táta pak mámě silně konkuroval. Pořídil si zrcadlovku, vlastně si už pořádně nepamatuju značku. Snad to byl sovětský Zenit, možná východoněmecká Praktica. Vzpomínám si jen na ten celkem nadčasový design ve stříbrno-černém provedení. Tátovy fotky byly o dost akčnější a svým způsobem i svobodnější. Často jsme s bráchou ani nevěděli, že nás zrovna fotí. Taky jsme se mohli díky velkému expozičnímu času pohybovat, a to bez většího rizika rozmazání. Řada těch momentek mě rozesměje i dnes.

Rodiče nás svými objektivy viděli každý trochu jinak a do fotografií otiskli také sami sebe. Maminka ženskou rozvážnost, pečlivost a přemýšlivost, tatínek zase neobvyklou dynamičnost, nespoutanost a energii. Byť se naše alba na první pohled liší hlavně formáty fotek, rodiče nám v nich zachovali hlavně neocenitelné vzpomínky na dětství. Zachovali okamžiky, které se nemohou vrátit. A v tom je krása fotografie, ať už o ní filozofujeme jakkoli. A proto: foťte i vy s největší upřímností své vzpomínky pro ty v budoucnosti. Na formátu nezáleží!