Petr Borkovec: Před Velikonocemi
Jak pije holub hřivnáč? Tak, že bez ohlédnutí utíkáš ke knihovně pro slovník, abys to vůbec nějak zmohl.
Zjeví se z dubu a už má všechno vyměřené.
Přistane na kraj zahradní vany, jako by tam zaklapl – na centimetr přesně v místě, kam dosedl včera i předevčírem. Nesrovná se ani nerozhlédne, rovnou se převáží a nabere vodu.
Čtěte také
Zdvihne pak trochu hlavu a nechá ji stékat do hrdla, a voda, jak pod peřím proudí dál a hromadí se mu v břiše, hřivnáče svou vahou pozvolna překlopí nazpátek do rovnovážné polohy. Holub to opakuje. Podobá se při tom rozměrnému, ale nejlehčímu plováku; připomíná mi – když si trochu přidám – dokonce obyčejný rybářský splávek, který se potápí pod hladinu a noří ven při prvních ducnutích velké a tlusté ryby. Ryby velké a tlusté asi jako holub hřivnáč, spíš ještě o hodně tlustší.
Při tom zobání vody a vážení o mě celou dobu ví, ale vůbec si mě neprohlíží. Vždycky hledí netečně a jako by skrz mě.
Čtěte také
Z řady borovic v sousední zahradě vychází suché luskání, samo od sebe, jako vždycky; borovice na sobě pořád takhle pracují. Nejmenší ptáci, asi jen sýkory, se ozývají. Jinak jsou zahrady v tichosti, a pokud jde o hřivnáče, když pije – tomu jako by někdo úplně stáhl zvuk! Potom ale borovice shodí několik starých šišek, které třesknou o asfalt jako proutěné košíky. Hřivnáč tleskne a vyburácí od vany. Roztáhne křídla i ocas, vznese se kousek kolmo a pak, po otočce, v níž zbělá, zamíří nejkratší cestou zpátky do dubu, který ale jen prolétne a – zmizí.
První jarní oheň jsme ještě nedělali, ale krátký výlet jsme už stihli. Klouzali jsme po svazích s divokými akáty, suchými a vyklovanými jako fagoty. Kolem otvorů se praštěně točily sýkorky a tu a tam do nich zapadaly jako klapky. Jejich polety v mžitkách nečekaně silného slunce působily zvláštně; oběma – ptal jsem se tě – se nám zdálo, že poletují spíš jako hmyz, těžcí brouci.
Čtěte také
Na zpáteční cestě ve vlaku: vdova s velikonoční pracovní dobou a synem bez práce. Obrovský syn seděl proti ní, celou cestu hlasitě telefonoval, při hovoru se nakláněl dopředu a nepřetržitě se díval matce do očí, jako by jeho slova patřila jí. Ale bylo jasné, že neočekává ani to, že matka bude jeho telefonát – byť posuňky – komentovat. A ani on nevysílal signály, které by propojily telefonát s její přítomností. Jen na matku zíral a na celý vagon komusi říkal:
„Asi se nechám zmizet k mámě. Budu se válet a žrát. Do kempu na svátky nechci.“
Vrátili jsme se hrozně unavení.
A donesli si domů slova: protipomlázka, opačná hostina, smaragdový tulipán.
Čtěte také
Do postele s nimi!
Myslel jsem to tak.
Nakonec jsme si ale jenom porovnávali zestárlá místa na tělech a tys – i hudba k tomu dohrála – celý den uzavřela:
„Ve starém domě se rychleji stárne.“
Zatímco spíš, chodím někdy po domě s dalekohledem, který jsi mi darovala k narozeninám. Nejčastěji se dívám z oken do zahrady a hledám buněčné krajiny, v něž se zvětšené drobnosti proměňují. A čekám, protože po nějaké době vždycky začnu uvnitř domu zřetelně slyšet zvuky, a ihned si také představím místo, odkud vycházejí, i toho, kdo je způsobuje.
Čtěte také
Myslím, že to je vysvětlitelné propojením těch uhrančivých obrazů, které vidím v dalekohledu, se zvuky srdečního rytmu, s pulsem a šelestěním vlastní krve. A tím, že se všechno odehrává v naprosté tichosti. Ale nechci to rozluštit – rád bych prostě, aby ten okamžik přišel. Těším se na něj, i když bych nebyl rád, kdybys mě s dalekohledem v noci přistihla. Nejčastěji se zvuky ozývají z kuchyně, od dřezu, kde nad nádobím stojíme my dva a spolu s námi průvodci, kterých v poslední době přibývá.
Nejposlouchanější
-
Eli Beneš: Nepatrná ztráta osamělosti. Oceňovaný debut současného českého spisovatele
-
Deník zloděje. Autobiografický příběh padlého anděla Jeana Geneta
-
Peter Karvaš: Sedm svědků. Detektivka ve hvězdném obsazení otevírá otázky po občanské odpovědnosti
-
Molière: Misantrop. Komedie o tom, jak je těžké mít rád lidi
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.