Petr Borkovec: Před Velikonocemi

15. duben 2025

Jak pije holub hřivnáč? Tak, že bez ohlédnutí utíkáš ke knihovně pro slovník, abys to vůbec nějak zmohl. 

Zjeví se z dubu a už má všechno vyměřené.

Přistane na kraj zahradní vany, jako by tam zaklapl – na centimetr přesně v místě, kam dosedl včera i předevčírem. Nesrovná se ani nerozhlédne, rovnou se převáží a nabere vodu. 

Čtěte také

Zdvihne pak trochu hlavu a nechá ji stékat do hrdla, a voda, jak pod peřím proudí dál a hromadí se mu v břiše, hřivnáče svou vahou pozvolna překlopí nazpátek do rovnovážné polohy. Holub to opakuje. Podobá se při tom rozměrnému, ale nejlehčímu plováku; připomíná mi – když si trochu přidám –  dokonce obyčejný rybářský splávek, který se potápí pod hladinu a noří ven při prvních ducnutích velké a tlusté ryby. Ryby velké a tlusté asi jako holub hřivnáč, spíš ještě o hodně tlustší.

Při tom zobání vody a vážení o mě celou dobu ví, ale vůbec si mě neprohlíží. Vždycky hledí netečně a jako by skrz mě.

Čtěte také

Z řady borovic v sousední zahradě vychází suché luskání, samo od sebe, jako vždycky; borovice na sobě pořád takhle pracují. Nejmenší ptáci, asi jen sýkory, se ozývají. Jinak jsou zahrady v tichosti, a pokud jde o hřivnáče, když pije – tomu jako by někdo úplně stáhl zvuk! Potom ale borovice shodí několik starých šišek, které třesknou o asfalt jako proutěné košíky. Hřivnáč tleskne a vyburácí od vany. Roztáhne křídla i ocas, vznese se kousek kolmo a pak, po otočce, v níž zbělá, zamíří nejkratší cestou zpátky do dubu, který ale jen prolétne a – zmizí.

První jarní oheň jsme ještě nedělali, ale krátký výlet jsme už stihli. Klouzali jsme po svazích s divokými akáty, suchými a vyklovanými jako fagoty. Kolem otvorů se praštěně točily sýkorky a tu a tam do nich zapadaly jako klapky. Jejich polety v mžitkách nečekaně silného slunce působily zvláštně; oběma – ptal jsem se tě – se nám zdálo, že poletují spíš jako hmyz, těžcí brouci.

Čtěte také

Na zpáteční cestě ve vlaku: vdova s velikonoční pracovní dobou a synem bez práce. Obrovský syn seděl proti ní, celou cestu hlasitě telefonoval, při hovoru se nakláněl dopředu a nepřetržitě se díval matce do očí, jako by jeho slova patřila jí. Ale bylo jasné, že neočekává ani to, že matka bude jeho telefonát – byť posuňky – komentovat. A ani on nevysílal signály, které by propojily telefonát s její přítomností. Jen na matku zíral a na celý vagon komusi říkal:       
„Asi se nechám zmizet k mámě. Budu se válet a žrát. Do kempu na svátky nechci.“         

Vrátili jsme se hrozně unavení.

A donesli si domů slova: protipomlázka, opačná hostina, smaragdový tulipán.

Čtěte také

Do postele s nimi!

Myslel jsem to tak.

Nakonec jsme si ale jenom porovnávali zestárlá místa na tělech a tys – i hudba k tomu dohrála – celý den uzavřela:
„Ve starém domě se rychleji stárne.“

Zatímco spíš, chodím někdy po domě s dalekohledem, který jsi mi darovala k narozeninám. Nejčastěji se dívám z oken do zahrady a hledám buněčné krajiny, v něž se zvětšené drobnosti proměňují. A čekám, protože po nějaké době vždycky začnu uvnitř domu zřetelně slyšet zvuky, a ihned si také představím místo, odkud vycházejí, i toho, kdo je způsobuje.

Čtěte také

Myslím, že to je vysvětlitelné propojením těch uhrančivých obrazů, které vidím v dalekohledu, se zvuky srdečního rytmu, s pulsem a šelestěním vlastní krve. A tím, že se všechno odehrává v naprosté tichosti. Ale nechci to rozluštit – rád bych prostě, aby ten okamžik přišel. Těším se na něj, i když bych nebyl rád, kdybys mě s dalekohledem v noci přistihla. Nejčastěji se zvuky ozývají z kuchyně, od dřezu, kde nad nádobím stojíme my dva a spolu s námi průvodci, kterých v poslední době přibývá.

autor: Petr Borkovec
Spustit audio