Pavla Bergmannová: Homo zahrádkář

I já jsem v dětství dostala slušné základy, když jsem od jara do podzimu trávila svůj čas na rodinné zahradě s úhledně rozvrženými a nekonečně dlouhými záhony. Všechno se tehdy točilo kolem rytí a hrabání, setí, sázení a přesazování, jednocení, stříhání, prořezávání a zalévání. A také kolem neustálého boje se zákeřně vytrvalým plevelem, mlsnými špačky i rozmarným počasím.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Krajina posedlá světlem

Zahrádkaření jsem dodnes sice ještě definitivně nepropadla, ale poslední dobou se čím dál tím častěji poohlížím po vhodném volném pozemku, jako by se ve mně podvědomě probouzela ta touha onu vášeň uspokojit.

Zatím jsem ale neměla štěstí, tak ji realizuji jen částečně – u nás na sídlišti před domem. Kdosi tu kdysi zryl kus trávníku a založil malý záhonek. A pak ho ale bůhvíproč opustil! Smutně tu ležel ladem, a tak jsem se ho ujala. Byla by škoda, kdyby zase zarostl! Postupně jsem ho osázela květinami a bylinkami. Puberťáci z vedlejšího domu se mi tehdy smáli, že tu určitě dlouho nevydrží. Vydržel.

Se záhonkem se od té doby přátelíme už téměř deset let. Starost o něj moc nepřeháním, jen čas od času zkypřím těžkou jílovitou půdu, vysadím nové kousky, přesadím ty staré a neúnavně se peru s drzým plevelem. A záhon mě za odměnu neustále překvapuje. Děláme si vzájemně radost a věřím, že i všem kolem.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O relativitě stárnutí

Tenhle můj lehce guerillový průnik do veřejného prostoru pak přináší i své plody. Někdy sladké, jindy hořké. Kromě zkrášlení okolí domu si nemohu vynachválit bonus v podobě pestré pohybové aktivity důmyslně formující mé tělesné partie. Proč si platit návštěvu předraženého upoceného fitka, když si člověk může dát takhle pěkně a zadarmo do těla! Rozkvetlý záhonek sebou také nese patřičné jistoty.

Tou nejjistější ze všech je, že v momentě, kdy na jaře rozkvetou tulipány, okamžitě se najde někdo, kdo je otrhá. Obvykle všechny! Do záhonku se sousedé také velmi rádi strefují. A to doslova. Mezi rostlinami potom nacházím kolíčky na prádlo různých barev i tvarů, cigaretové nedopalky či vrásčité pecky broskví.

Kromě toho jsou lidé ochotní vyhodit i mnohem podivnější předměty. Nedávno jsem narazila na odličovací tampony, zcela nový pleťový krém i kriketový míček. Objevila jsem také povadlé kaktusy, které se na záhonku – ó jak překvapivě – neujaly. Nejvíc jsem se ale polekala hlavy uzené makrely a také prezervativu. Použitého.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Doba seriálová

A právě tyhle společenské aspekty, které sebou moje symbolické veřejné zahrádkaření přináší, jsou pro mě ze všeho nejzajímavější. Vždycky, když držím v ruce motyčku, tak s napětím čekám, kdo z domu mě pozdraví. Celkem se to za ta léta ustálilo! Inženýr z pátého patra vždy jen bubácky projde kolem a dělá se neviditelným, podobně jako taxikář ze třetího.

Zato bulharský soused, který mě kdysi na Velikonoce řádně vyplavil, spontánně hlaholí s jihoslovanským přízvukem své „dóbry den“. Staropanenská slečna z šestého pozdraví téměř vždy, stejně jako milá důchodkyně, která nikdy neopomene dodat, jak to všechno krásně roste. A jednou se dokonce zapojili i dva kolemjdoucí bezdomovci, co si od popelnic do sběru vezli starou vanu a vesele přes ulici volali: „Dobrý den, paní, vy to tu máte ale pěkné!"

Všechny tyhle pozdravy – ať už od kohokoli – jsou pro mne tou největší odměnou a radostí. Tak nějak v nich cítím nejen přirozenou slušnost, ale i to, že si ti kolem váží vaší práce. Stačí tak málo, abychom se vzájemně udělali šťastnými!

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O potřebě soucitu

Zároveň ten symbolický záhonek nabízí skvělou příležitost, jak aspoň trochu narušit tu nepříjemnou anonymitu panelákového soužití a být si s těmi kolem chvíli blíž. A také trochu ukázat, jací vlastně jsme. Každá taková zahrádka je vlastně tak trochu obrazem naší mysli a naše mysl je zase jako ta zahrada. Někdo pěstuje krásné květiny, jiný má zase raději plevel.