Pavla Bergmannová: O radosti z vaření

Patřím zjevně mezi tu šťastnější část lidstva, která s vařením nemá problémy. Zásadní životní kuchařskou iniciací jsem si prošla v celkem raném věku. Bylo mi asi třináct, máma si zlomila ruku přesně v ten den, kdy naložila maso na svíčkovou. A já byla asi jediná, do koho mohla vložit důvěru, aby za ni vše dokončil.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O divadle a tak podobně

Dodnes si živě vybavuji, jak jsem přebíhala mezi kuchyní a ložnicí a díky přesným instrukcím se dopracovala k celkem chutnému výsledku. Bylo to vlastně docela dobrodružné a nečekaný pocit odpovědnosti ve mně pravděpodobně probudil tu správnou touhu po poznávání dalších tajů vaření, takže jsem se po pár týdnech do kuchyně vrhla už samostatně, i když tak trochu na černo.

Když jsem totiž doma náhodou narazila na přesné ingredience, které byly uvedeny u receptu na citronové řezy v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců, mohla jsem – jako zjevně většina tehdejších mladých techniků a přírodovědců – vstoupit do kuchyňské laboratoře a začít odvážně experimentovat!

Výsledek mého snažení jsem po upečení položila na stůl a čekala na reakci. Po prvotních výtkách týkajících se mých malých zkušeností s obsluhou plynové trouby, se kterou tehdy zápasila celá rodina, převážilo uspokojení z kyselých řezů! Protistrana totiž takticky pochopila, že může předat štafetový kuchařský kolík dál!

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Je všechno jen náhoda?

Má dětská dobrodružství postupně přerostla v zálibu, jejímiž výsledky sice nejsou extravagantně dekorované pokrmy, ale vaření mě zkrátka baví a jsem ráda, když těm kolem chutná. Od jisté doby také sbírám kuchařky – a to nejen zahraničních kuchyní. Zajímají mě i ty domácí – regionální i staročeské, protože ty v receptech ukrývají nečekané množství poezie.

Třeba takovou „polívku se ságem“ od Magdaleny Dobromily Rettigové jsem sice ještě nikdy neuvařila, protože palmu ságovou z Nové Guinei u nás v samoobsluze jednoduše neseženu, ale už jen při čtení receptu se člověk zasytí všemi těmi poetickými slovními obraty.

No, posuďte sami: „Vyper čtvrt libry sága, proceď na něj čistou silnou hovězí polívku a uvař ho do měkka. Pak rozkloktej v hrnéčku tři nebo čtyry žloutky s vlažnou polívkou, přimíchej to k ostatní vařící polívce a nes ji na stůl.“ A jak by asi chutnal třeba takový kadeřník s klobásou, špenát ve formě, kapustová poupata s rakami, kuřata na spěšný způsob, zadělávané sluky, dušení skřivánci, malé ptáčky s omáčkou, malé ptáčky v županu, telecí frikandó s aspikem, studená hlava divokého kance, vydra po vídeňsku, rakový puding nebo mouřenín benátský? Vaření opravdu nemusí být nuda, naopak, má své neopomenutelné kouzlo plné poezie!

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Všechno zlé je k něčemu dobré

Jestli je něco pro 21. století velmi příznačné, tak je to právě veřejně okázalá záliba v gastronomii. V tištěných médiích i na internetu jsme zahlcováni obrazy krásně aranžovaných pokrmů, kuchařské televizní pořady – show i soutěže – vedou žebříčky sledovanosti. Běžná příprava jídla se proměnila ve vysoké kulinářské umění. Hledají se neobvyklé gastronomické koncepty, vybrané chutě se snoubí s oku lahodící excelentní prezentací.

Důmyslná poezie slov starých receptů se převtělila do uměle artistní vizuality vyšperkovaných obrazů. Jako by ale jídlo na talíři kopírovalo naši dobu. Sice přibývají kvalitní gastro podniky, ale mnozí z nás si pochutnají jen virtuálně, protože s pomyslně se rozevírajícími nůžkami do popředí vystupuje i jistá nekvalita na straně druhé. A my jen kloužeme po povrchu, a to podstatné nám zase uniká. Konzumace jídla je zážitkem určitého okamžiku, a proto zážitkem pomíjivým, a – jak říká Jaroslav Hašek: „Nezáleží většinou na tom, jak se vaří, ale s jakou láskou se to dává dohromady.“