Pavla Bergmannová: O divadle a tak podobně

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Garderobiérky pražského Národního divadla šijí roušky

Divadlo! Jak moc mi poslední tři měsíce – vzhledem k složitým okolnostem a nutným omezením – chybělo!

Jak vzácnými se mi staly všechny ty jindy běžné všednosti i drobné rituály otevírající dveře k nevšedním zážitkům!

Vstoupit do sálu – ať již zdobně honosného či jen stroze funkčního, najít své místo a pokud možno pohodlně se usadit do sedadla! Nenápadně sledovat příchozí, zdvořile pozdravit, rozhlédnout se zvlněnou krajinou hlav diváků v řadách před sebou, letmo prolistovat program a s více či méně patrným napětím čekat na okamžik, až se v sále zhasne a zvuky z jeviště ukázní cizí hovory. A nechat se unášet fiktivními příběhy a společně s přítomnými herci i diváky vytvářet a sdílet neopakovatelné okamžiky…

Divadlo! Chybělo mi! Moc! Je totiž – mezi ostatními uměními – svým způsobem jedinečné. S každou reprízou se mění, protože vzniká teď, tady a za přítomnosti všech zúčastněných. Jen tak se může zrodit ta mimořádná energie, která proudí tmou prosvětlenou reflektory tam a zase zpět. Jako vlny na moři… Smích, údiv, potřeba bavit se, číst významy, nerozumět jim, porozumět jim. A spoluprožívat! Divadlo umí být kruté i chudé, laskavé i jízlivé, experimentující i konvenční, zábavné a strhující, občas ale i nudné a nepřínosné… Je zkrátka jen a pouze jako my!

Doba koronavirová ale divadelní život velmi zásadně omezila a divadlu dala řádně na frak, neboť svými opatřeními znemožnila jeho prapodstatu – onen přímý kontakt mezi hercem a divákem, který žádné jiné umění – snad jen s výjimkou živých hudebních produkcí – nenabízí.

Divadelníci ale rozhodně nezůstali stranou a našli adekvátní způsob, jak se projevit. Strhli lavinu nezištné pomoci, když suplovali politiky v zajištění povinně vyžadovaných ochranných pomůcek – roušek. „Divadlo šije!“ napadla mě tehdy volná slovní asociace názvu někdejšího divadelního magazínu České televize „Divadlo žije“ a byla jsem na všechny ty aktivity nesmírně hrdá.

Velmi hmatatelně totiž dokazovaly, že kulturní prostředí umí empaticky reagovat a je nezbytné pro zdravý vývoj společnosti, neboť – ať chceme nebo ne – ovlivňuje a snad i zušlechťuje náš pohled na světě kolem nás… Šití roušek se zase stalo jakýmsi podobenstvím principu divadla, které musí s pohotovou improvizací hledat originální řešení.

O to smutněji pak vyzněly výpady povětšinou anonymních křiklounů, jejichž stylisticky a gramaticky primitivní, ale především nezaslouženě nenávistné komentáře se jako houby po dešti rojily v internetových diskuzích pod články zmiňujícími nelehkou situaci divadelníků za časů koronaviru. Omezovaly se nejčastěji na znevážení potřeby umění a kultury jako velkých žroutů veřejných financí.

Ovšem, možná by právě občasná návštěva divadla – či jiná podobná činnost – těmto „odborníkům“ velmi prospěla a napomohla kultivovat nejen jejich černobílé uvažování o světě redukované jen na finance, ale i onen zoufalý písemný projev, tak často zahlcený školáckými chybami… Kdo ví!

Snahy omezit či dokonce zakázat divadlo se v minulosti objevovaly nejednou, ale ono si vždycky našlo cesty, jak se k divákům dostat. Je zkrátka jen a pouze jako my! Nešťastné okolnosti uplynulých týdnů způsobily hlavně omezení technická. Ale i tak si šikovní tvůrci uměli poradit a v době nepsané karantény divákům přinášeli živé vstupy, zprostředkovávali upravené verze svých inscenací či jejich záznamy, které se staly alespoň částečnou náhradou v momentě chybějícího přímého kontaktu diváka s jevištěm. Taková improvizace je nám, Čechům, konečně velmi blízká a v nesnázích si umíme poradit!

Naštěstí se zdá, že se situace zase postupně navrací k normálu. Tak jen věřme, že tahle dost netradiční tragikomedie vyústí v pokud možno co nejšťastnější rozuzlení!