Pavla Bergmannová: Je všechno jen náhoda?

Celá nešťastná, že mi zbyla jen jedna a doma to pravděpodobně pěkně schytám, jsem tenkrát zašla za trenérem. Byl to takový ten správný chlap, co se pořád usmíval.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Všechno zlé je k něčemu dobré

A taky měl na všechno svá osobitá řešení. Přerušil tenkrát trénink a nechal všechny tu mou náušnici hledat. Já tehdy jen smutně seděla na lavičce jako nevěřící Tomáš, zatímco ostatní obrýlení plavci v barevných gumových čepicích usilovně mizeli jak potápky pod hladinou, aby se za chvíli zase vynořili, zalapali po dechu a znovu vpluli k blankytně modrému dnu.

Drobounká náušnice ztracená v pětadvacetimetrovém bazénu s pěti drahami! Co víc už by jen mohlo připomínat ono symbolické hledání jehly v kupce sena! A tak malá šance na úspěch! Ale pak se to stalo… V bazénu se z ničeho nic vítězoslavně vztyčila ruka jednoho z plavců a náušnice – jako zázrakem – byla na světě. Neuvěřitelná náhoda! Dodnes mi ten příběh připadá neskutečný a pokaždé, když se ke svým dětským náušnicím vracím, si na něj vzpomenu.

Náhody údajně neexistují, i přesto, že jsou jich naše životy plné! Těch šťastných i nešťastných. Přinášejí nám radost i smutek, přitahují nás a my zjevně přitahujeme je, protože toužíme pochopit všechno to neobjasnitelné a neuchopitelné kolem nás i v nás. Nebo se možná naopak jen čas od času tak trochu potřebujeme vymanit z racionality přesně definovaného světa s jeho pravidly a řády a utéct právě k náhodám…

Čtěte také

Pavla Bergmannová: I Čechy mohou ležet u moře

Konečně, jak třeba rozumně vysvětlit, že člověk během dvou dnů potká ve značně vzdálených čtvrtích Londýna – a to na opačných březích Temže – tutéž zcela nepřehlédnutelnou extravagantní turistku již pár desítek let vyznávající styl hippies?

Jak je možné, že ráno po koncertě kapely Kraftwerk vstoupíte do krakovského knihkupectví a v oddělení denního tisku spatříte jejího frontmana Ralfa Hüttera, kterého si – samozřejmě jako důkaz této náhody – necháte podepsat na právě zakoupenou desku? Skutečně náhoda neexistuje? Nebo platí ono Nabokovovo, že „čím více si všímáme náhod, tím častěji k nim dochází“?

O pojmenování náhody se naše evropská civilizace pokouší už od svých prvopočátků. Např. ve starověkém Řecku a Římě byla obecně rozšířena víra v náhodu jako tajemnou sílu, která zasahuje do života lidí a kterou člověk nemůže ovlivnit, v náhodu personifikovanou do podoby nevypočitatelných bohyní Týché a Fortuny.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O relativitě stárnutí

Náhodu jako princip či téma zpracovává a objasňuje rovněž nekonečná řada uměleckých děl. Skrze nejednu náhodu se uskutečňuje nadosobní osudová moc v Sofoklově Králi Oidipovi i dalších antických tragédiích, náhoda vstupuje do cesty řadě Shakespearových hrdinů a co by si bez náhody konečně počal třeba takový žánr situační komedie!

Odhalení skrytého mechanismu náhody pak ve svých románech systematicky a jedinečným způsobem zpracovává Milan Kundera. Ovšem mým skutečně nejoblíbenějším tvůrcem je polský filmový režisér Krzysztof Kieślowski, v jehož filmu, který nese samozřejmě název Náhoda, má hrdina možnost prožít tři životy, tři různé osudy, podle toho, jak se zachová v okamžiku, kdy dobíhá ujíždějící vlak.

V jednom rozhovoru o tomto snímku Kieślowski řekl: „Náhodu, zejména tu šťastnou, je třeba si zasloužit. To znamená, že je třeba žít takovým způsobem, aby se nám přihodila, abychom neprošli nevšímavě kolem. Zůstává otázkou, zda vůbec jsme s to v životě, v němž dochází k nejrůznějším náhodám, projevit vůči nim vstřícnost, nalézt si čas i vůli k zamyšlení nad jejich smyslem, náležitě si jich povšimnout.“

Hezký den a nechte všechno jednou na náhodě!