Pavla Bergmannová: O relativitě stárnutí

Začne se tak nějak cítit, jako by žil ve zvláštním časoprostoru, kdy se snaží všemi možnými způsoby zadržet tu tak rychle se vytrácející přítomnost, která ho nemilosrdně katapultuje do budoucnosti. Cítí se na dně, a tak začne bilancovat.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O radosti z vaření

A nějak zásadněji a s jistým smutkem si uvědomuje všechny ty omezené možnosti k uskutečnění svých doposud nenaplněných životních snů. „Neutíká ten život nějak moc rychle? Co jsem vlastně dokázala? Stihnu ještě tohle, nebo dokonce tohle?! Co bude dál?“ tážete se s podvědomou snahou zastavit čas a zároveň v plné síle cítíte, že stárnete!

A opravdu stárnete… I když na to možná nevypadáte, tak vám ráno poměrně dlouho trvá, než své tělo „rozchodíte“ do jakžtakž bezbolestného stavu. A když si máte vzpomenout, kolik že vám je právě teď vlastně let, tak častokrát váháte, protože ty číselné změny už ani moc nestíháte sledovat. „Čtyřicet pět? Nebo snad už dokonce čtyřicet šest?“ Znejistíte, a tak raději pro jistotu od aktuálního letopočtu rychle odečítáte rok svého narození… „Tak nakonec čtyřicet šest,“ podivujete se a konstatujete, jak že to rychle letí!

Naštěstí ale občas nastanou okamžiky, které vás z vašeho pochybování vyvedou a sympaticky naznačí, že nic není tak horké, jak se uvaří.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O divadle a tak podobně

Letos o prázdninách jsem jezdila navštěvovat tátu do jedněch vyhlášených moravských lázní. Je mu sedmdesát osm, tak pro jistotu a aby se mu třeba nestýskalo. K mému překvapení mezi místními hosty z velké části převažovali klienti přibližně jeho stáří. Popravdě, já očekávala trochu větší věkový rozptyl.

Už při první návštěvě jsem pak při naší společné procházce lázeňskou kolonádou poněkud znejistěla, když na mě pánové v letech zvědavě pokukovali ze zahrádek kaváren a restaurací. Jejich zájem byl až okatý, ale věřím, že jen potřebovali rozptýlit tu nudnou monotónnost přesně rozvržených a stále dokola se opakujících lázeňských procedur.

Když jsem jednoho dne z návštěvy odjížděla, přivezl mi výtah do 5. patra lázeňského hotelu naprosto dokonalého dvojníka herce Karla Heřmánka. Ta podoba mi úplně vyrazila dech, že jsem se málem ani nezmohla na pozdrav. Nevěřícně jsem se na muže dívala, a dokonce mě pokoušely myšlenky, zda ho oslovit. Ale protože nejsem mistr v navazování bleskových výtahových konverzací, tak jsem raději veškerou pozornost věnovala nesměle detailnímu monitorování interiéru výtahu, který jel jako vždy nekonečně pomalu.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Je všechno jen náhoda?

A pak to přišlo! „Děvčátko, kampak s takovým pěkným batůžkem? Na výlet?“ oslovil mě muž zjevně v domnění, že jsem také lázeňským hostem a brzy se z nás stanou blízcí přátelé. A já znejistěla podruhé. I jeho hlas mi opět velmi nápadně připomněl známého herce. „To snad není ani možné!“ problesklo mi hlavou. Myšlenku dopátrat se jeho skutečné identity ale náhle vytlačil můj obrovský, osvobozující smích: Vždyť já vlastně vůbec nejsem tak stará! Krize středního věku je zažehnána! A stačilo k tomu jediné slovo: děvčátko.

Ne nadarmo se tvrdí, že do lázní se jezdí nejen za lepším zdravím, ale i mládím… A mně se to podařilo překvapivě rychle. Stačilo si uvědomit, jak je vše v našem životě relativní. A že některé představy a předsudky stačí jednoduše vyvrátit třeba tím, že se vcítíme do toho druhého, nebo se na sebe podíváme právě jeho očima. Byť jsou to oči lázeňského seladona!

Člověk by se stárnutí asi neměl bránit. Může ho sice různě oddalovat, případně maskovat, ale stejně ho nikdy neobelstí. Může ho leda přijmout. S pokorou, a hlavně s úsměvem. To je asi ten jediný a nejvhodnější lék. Tak proč zabíjet drahocenný čas tím, že se budeme zbytečně trápit!