Pavla Bergmannová: Jiný úhel pohledu

A ačkoli dříve mnoho z nás toužilo právě po té – jen zdánlivě poklidné – možnosti pracovat z domova a děti zase často dělaly všechno proto, aby nemusely do školy, najednou se situace obrátila a my ji nahlížíme z té druhé strany barikády. A podstatně nám chybí to, co jsme kdysi považovali za zcela všední. Člověk je zkrátka tvor věčně nespokojený a vždy bude toužit po tom, čeho se mu právě nedostává.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: V tichosti šťasten být

V tomto ohledu jsme teď ale víceméně všichni na jedné lodi a prožíváme současnost vlastně velmi podobně. Osaměle žijícím lidem – nejen těm dříve narozeným – chybí v nutné izolaci kontakt s okolím. Vícečlenné rodiny zase zoufale vzdorují zákeřné ponorkové nemoci a jejich příslušníci by dali kdo ví co za tu možnost najít si místo, kde by mohli být aspoň chvilku jen sami se sebou.

Naštěstí ale ještě není úplně nejhůř a nějaké ty možnosti, jak se situací naložit, tu přeci jen jsou! Formy mentální hygieny jsou rozličné a každému vyhovuje asi něco jiného. V každém případě nám ještě nebyla odepřena její nejpřirozenější varianta – možnost utéct se do přírody. Já jsem si z útěků z poza svých čtyř stěn udělala velkou libůstku.

Bydlení v paneláku na sídlišti kdesi na okraji stotisícové Olomouce totiž skýtá nečekanou výhodu rychlého kontaktu s přírodou. Ta příroda je tady tak nečekaně blízko, že dokonce ona sama často proniká do civilizace.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O relativitě stárnutí

To vám takhle třeba večer pod okny na parkovišti mezi auty váhavě dupou zajíci, samci kun svádějí milostný souboj o přihlížející samičku nebo kousek od domu narazíte na bažanta, který ukázkově zalehne do trávy, protože ve vás rozhodně nevidí jen zvídavého amatérského přírodovědce. Takhle si tu na okraji města, z něhož je to ale opravdu jen kousek do historického centra, žijeme a já pak s jízlivou ironií nejednou dodávám, že Olomouc je vlastně taková větší vesnice.

Svá pozorování střídám s výlety po okolí a na nejbližších osvědčených trasách, jejichž počet i rádius je vlastně celkem omezený, stále něco nového objevuji. Svět kolem se mění ze dne na den, někdy dokonce – díky nepředvídatelnému počasí – i z hodiny na hodinu. Na jaře jsem si užívala přibývající slunce, které vyzývalo k životu, teď na podzim vše kolem symbolicky umírá. Zelená barva léta je už tak unavená, že rezignovala na svou identitu, kterou rychle nahradilo jako poslední záchvěv života pestrobarevné listí hlasitě opadávající ze stromů a keřů. Stačí se jen rozhlédnout, víc vnímat a oddat se tomu magickému světu, v němž je v každém okamžiku přítomna zvláštní energie, která nabíjí.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O radosti z vaření

Nedávno se mi přihodila zvláštní věc. Bylo pozdě odpoledne, něco k páté hodině a už se pomalu smrákalo. Vyšla jsem si do příměstských polí, která propojují nové asfaltky, jimiž se kolem mě neohroženě proháněli kolébající se inlajnisté a funící běžci. A já se najednou zdálky zadívala na město a s úžasem spatřila fantastické panorama s dominantami nečekaně koncentrovanými do uchvacující kompozice. Osvětlený kostel sv. Michala zářil jako zlaté slunce naděje a důkaz víry, korpulentní chrám Panny Marie Sněžné vznešeně hleděl na štíhlou katedrálu sv. Václava a ostatní budovy podtrhovaly majestátnost města.

Fascinovaně jsem se dívala na ten výjev a v tom pro mne poněkud odcizeném městě jsem najednou spatřila něco, v co už jsem vůbec nedoufala. Vedli jsme totiž s Olomoucí poslední dobou spíše takový nepřátelský dialog a já se s ní i v ní necítila moc dobře. Možná to bylo dáno únavou z nutnosti stále někam cestovat, snad řídkým kontaktem s přáteli. Ale teď stačil jediný moment a Olomouc mě po dlouhé době zcela pohltila.

Asi někdy stačí opravdu málo, abychom se pochopili. Poodejít dál, zadívat se na věci a lidi z jiného úhlu. Poodejít dál, abychom se k sobě dostali blíž... Nově a jinak. A také připustit, že nic není definitivní a vše zlé se může v dobré obrátit.