Pavla Bergmannová: Ostře sledovaná nádraží

24. únor 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Nádraží v Domašově

Při svých četných cestách vlakem je odpočítávám jako korálky v růženci. Některá znám osobně, ba téměř důvěrně, jiná jen z letmého záblesku, když se míhají za oknem a já je pozoruji v proměnách ročních období. V České republice je jich stále něco ke třem tisícům.

Nádraží i nádražíčka, vlakové stanice, zastávky. Malé, velké, fungující, i ty zaniklé, ve kterých vlak už nikdy nezastaví. Zvláštní mikrosvěty, které se staly běžnou součástí životů většiny z nás. Místa s pamětí, jimiž procházely dějiny… Čekárny života, bzučící úly chaoticky se pohybujících lidí. Velkolepé městské nádražní chrámy i malé venkovské kapličky. Prostory nikoli sociálně exkluzivní, ale relativně demokratické, místa, kde jsme si všichni rovni.

Čtěte také

Dnes už si to téměř neuvědomujeme, ale nádraží představovala v českém prostředí neodmyslitelný urbánní prvek modelující podobu měst i venkovské krajiny. Mnohá z nich spatřila světlo světa už v 19. století – v průběhu formování husté železniční sítě na našem území. Charakteristické stavby byly tehdy budovány podle typizovaných architektonických předpisů a plánů – tzv. železničních normálií příznačných pro jednotlivé drážní společnosti.

Staniční stavby se navrhovaly v několika kategoriích či třídách a uzpůsobovaly se podle potřeb daného místa, takže jsou si vždy trochu podobné, ale zároveň je každá skutečně jedinečná. Některá nádraží si dodnes uchovala svůj původní vzhled v architektonickém stylu historismu, jiná se postupem doby – více či méně – proměňovala a ve století dvacátém prošla citlivými i necitlivými zásahy, přestavbami i podstatnými modernizacemi – nejčastěji pod vlivem meziválečného funkcionalismu, poválečného bruselského stylu, ale i normalizačního socialismu. 

Čtěte také

Tak jako tak většina nádražních budov stále připomíná slávu starých dobrých časů. Už za dob monarchie totiž patřily k výkladním skříním měst a obcí a značně přispívaly k jejich zviditelnění. Reprezentativní a mimořádné nádraží řadilo dané místo mezi elitu. Ale platí to i dnes? Umíme se postarat o tyto častokrát architektonicky cenné objekty, které v sobě nesou otisk minulosti?

Některých nádraží si vážíme, hýčkáme je a opečováváme. Jiná naopak zanedbáváme a necháváme je napospas osudu. Když se v roce 2016 nádraží stala majetkem Správy železnic, tak tato státem zřizovaná společnost přislíbila zajistit péči o využívané i nevyužívané budovy. Zatímco v prvním případě se velkolepé obnovy zásadních železničních stanic většinou stávají lukrativními zakázkami pro vybrané dodavatele, v druhém případě je situace o něco složitější. Místo snahy zachovat staré objekty se pravidelně objevují tiskové zprávy o jejich zamýšlených demolicích.

Čtěte také

Tak například na trati Olomouc – Bruntál vybudované roku 1872 se chystá bourání částí objektů postavených v typické kombinaci zdiva a dřevěných prvků. Z nádraží v Moravském Berouně, Ondrášově a Domašově nad Bystřicí má v tomto roce zmizet nejen kus historie, ale i prostor, který řadu let skromně, ale efektivně sloužil místním i turistům. Vzhledem k naší stávající legislativě je údajně jednodušší budovy nákladně bourat než například jednat o jejich pronájmu či prodeji, za které by bylo možné inkasovat i jistý zisk. A to i přesto, že jednotlivé obce či občanské spolky mají zájem nádraží oživit ve prospěch veřejného života. Je to zarážející, ale je to tak.

Naštěstí se ale proti těmto necitlivým zásahům z mnohých míst ozývají hlasy. Na nátlak veřejnosti se téma demolice drážních budov – tentokrát v souvislosti se záměrem zlikvidovat celkem 74 objektů v Královehradeckém a Plzeňském kraji – dokonce dostalo na začátku roku na půdu parlamentu. Nevím sice, kolik objektů se podaří od daného rozhodnutí zachránit, ale na těchto ostudných případech lze najít i něco velmi pozitivního. Lidem – a to nejen odborníkům z řad památkářů a historiků – na osudu nádraží náležejících k jejich obcím zkrátka záleží. Nejsou vůči svému okolí lhostejní a odvážně bojují se státní byrokracií. Železnice i nádraží ve svých počátcích ztělesňovaly základní ideu řádu, disciplíny a jistoty. Smysluplný řád naši legislativu čím dál tím častěji míjí. Je ale skvělé, že jeho potřeba roste v lidech samotných.

autor: Pavla Bergmannová
Spustit audio