Pavla Bergmannová: O vynálezu, který změnil svět

O rok později pak byla v Praze zprovozněna veřejná ústředna a samotné volání se stalo dostupnějším poté, co se v roce 1911 v pražských ulicích objevily první telefonní budky.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Ostře sledovaná nádraží

K telefonování jsem vždycky zaujímala tak trochu ambivalentní vztah. Telefon mě sice neustále přitahoval svým záhadným mechanismem přenosu zvuku, zároveň ve mně ale vzbuzoval určitý respekt. Strachu zavolat někomu neznámému či ne úplně blízkému jsem se nezbavila dodnes. Tahle zvláštní fobie má asi různé příčiny. Snad ji způsobuje absence pro mne důležité neverbální komunikace, možná i to, že jsem s telefonem zkrátka nevyrůstala v bezprostředním kontaktu. V mém dětství i dospívání nebyl tak zcela běžnou součástí domácností a té naší se vyhýbal poměrně dlouho. Pevnou linku si rodiče pořídili až ke konci mých vysokoškolských studií v druhé polovině 90. let, jen krátce před tím, než nás zasáhl boom telefonů mobilních.

Jako dítě jsem telefon znala hlavně zprostředkovaně – z kina a televize. Fascinovalo mě kouzelné utržené sluchátko Macha a Šebestové, které bylo zárukou mnoha dobrodružství. Se stejným nadšením jsem sledovala i hrané filmy, v nichž se telefon stal nezbytnou rekvizitou, či dokonce hlavním hrdinou. Když se na obrazovce objevil záběr aparátu v podhledu, zákonitě následoval tradičně klišovitý údiv ve tváři a neopětovaný dialog vzbuzující napětí. Asi nejvíc se mi ale líbilo ledabylé telefonování, kdy hrdina s přístrojem s nekonečně dlouhou šňůrou procházel obrovským bytem jako by venčil psa.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O nepostradatelnosti kronikářství

Později mě s telefonem seznámili mí spolužáci. S nástupem puberty se v nás probouzela naivně rebelská, či spíše lotrovská touha po neznámém, a tak jsme společně vytáčeli čísla ze seznamu, abychom úspěšně vytáčeli neznámé volané přihlouplými dotazy typu: je doma Jindra a jak se má Karel. Během gymnaziálních studií jsme se pak cílem nevhodných telefonátů několikrát stali i my sami. To když tak zhruba jednou do roka zavolal anonym, aby oznámil, že je ve škole uložená bomba.

Sama jsem v nezbytných případech využívala k volání telefonní budku. Byl to takový můj malý rituál. Zavrzání prosklených dveří, pak pohled na těžké a tisícovkami dotyků vyleštěné bakelitové sluchátko, boční vhoz pro mince a poprvé klap. Několikrát vytočit prstem číslo s nutností překonat větší či menší odpor při soupeření s kulatými otvory ciferníku a nechat se odměnit vrnivým zvukem doprovázejícím jeho návrat do stabilizované polohy. Netrpělivé čekání rytmicky odměřované vyzváněcími tóny. Podruhé klap. A pak už jen hovor, který často postrádal intimitu, protože se před budku postavil další zájemce.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Jiný úhel pohledu

To minimum soukromí, které zcela oficiálně umožňovalo voyersky naslouchat cizím příběhům, se definitivně vytratilo, když byly po roce 1989 ty křehce vyhlížející budky nahrazeny moderními otevřenými boxy s tlačítkovými telefony. Na svůj zážitek, kdy mne – při třetím pokusu dovolat do mé alma mater – začal nedočkavý postarší muž tlouci francouzskou holí, takže jsem se raději dala na úprk, dodnes nezapomenu. A i přes tuhle bizarní příhodu jsem vloni s velkou lítostí zaznamenala zprávu, že telefonní budky z našich ulic po 110 letech své existence zmizí.

Likvidace vysloužilých automatů probíhá teď po celém světě. Díky velké míře nostalgie ale část z nich dostává druhou šanci. Mění se v informační terminály, minigalerie, wi-fi hotspoty, někde dokonce ve sprchové kabiny. V Irsku slouží jako dobíjecí stanice elektromobilů, několik vesnic v Anglii je vybavilo defibrilátory, u nás se proměnily v oblíbené knihobudky. V New Yorku si můžeme v jedné stanici metra díky telefonním automatům dokonce zahrát detektivní hru.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: V tichosti šťasten být

Původní účel ztratily i ikonické britské červené budky, které se díky adopcím mění v obchůdky se suvenýry, kavárničky i kutilské koutky, případně solární nabíječky chytrých telefonů, s nimiž – z důvodu nemožnosti osobních kontaktů – velmi intenzivně prožíváme přítomnost.

Konec telefonních budek můžeme považovat za jakési symbolické rozloučení s 20. stoletím, kdy jsme pro tu kolikrát vzácnou možnost propojit se s někým vzdáleným museli vynaložit mnohem více úsilí než dnes. Nové technologie vše pohodlně a automaticky zrychlují tak, že si už ani neuvědomujeme hodnotu onoho zázraku spojení, které kdysi změnilo svět. Zázraku, který nám dojde až v okamžiku vybití baterie mobilního telefonu.