Pavla Bergmannová: Zimní láska
Možná k tomu tak trochu přispěla doba covidová, která nás více než kdy jindy přinutila uzavírat se před okolním světem, možná to mohlo ovlivnit i to, že začínám stárnout a cítím potřebu ohlížet se zpět a bilancovat, ale poslední dobou si více než kdy jindy a s velkou oblibou listuji starými alby s fotografiemi z dětství… Nořím se skrze ty více či méně zdařilé kompozice do minulosti a oživuji situace a příběhy, které se kdysi odehrály a byly mou součástí…
Některé si vybavuji velmi zřetelně, jiné musím lovit v paměti mnohem hlouběji… K jedněm z mých úplně prvních dětských vzpomínek se váže fotka, na které jsem zachycena, jak – coby sotva dvouletý prcek – stojím na lyžích a frajersky se opírám o dětské hůlky.
Čtěte také
Na hlavě mám naraženého kulicha, na něm velké dospělácké lyžařské brýle. Stojím pod příměstským kopečkem jménem Kopeček a směju se od ucha k uchu, neboť jsem ho s největší pravděpodobností – třebas i s několika pády, které ve vzpomínkách rozhodně nebolí – právě úspěšně zdolala.
Zároveň mě tak nějak překvapuje, s kolika nečekaně přesnými detaily si tu zimu a vše kolem vybavuji. Ty lyže byly vyrobené z oranžového plastu a měly netradičně hrubě vroubkovaný povrch s drážkami. S jistotou si pamatuji i tu dětskou bundu s kapucí, s částmi z podivné imitace tygří kožešiny, na kterou se po pádu do závějí vždycky nalepil sníh, který při nižších teplotách umrzal, těžknul a vytvářel různotvaré obrazce. Měla jsem ji i přesto moc ráda. Pamatuji si i ten kopec: napravo úvalem stoupaly nahoru děti, které táhly sáně či boby, případně zkušeně a rychle šlapaly na lyžích, tzv. do stromečku.
Čtěte také
Po svahu se nikdo neodvážil. To byl totiž téměř posvátný prostor určený pro požitek z radostné jízdy dolů, kde těsně před cílem na všechny čekala prudká terénní vlna, která ty nejodvážnější vynesla daleko vzduchem… Vzepřít se zemské přitažlivosti, povznést se a svobodně letět! Jak to bylo krásné! Ten kopec před časem oseli luxusními novostavbami a mé dětství tak nenávratně přišlo o svůj důležitý středobod.
Nevím, zda má láska k zimě byla formována těmito iniciačními zážitky, případně tím, že jsem se narodila v lednu, ale mám tohle roční období bezkonkurenčně nejraději. Ta zbylá tři také samozřejmě mají cosi do sebe, ale zima – ta jednoznačně vítězí. Lyžování, které k ní bezpodmínečně patří, jsem si také zamilovala. Kouzlu tohoto sportu jsem propadla v době, kdy jsme byli odkázáni pouze na naše hory a jejich omezené možnosti. O tom, že bychom se mohli kdykoli sbalit a vyjet do zahraničí, se nám tenkrát ani nesnilo. Jediné záchvěvy světovosti člověk spatřil během televizního přenosu mezinárodních závodů nebo v horském bufetu u sjezdovky, když při popíjení horkého čaje mohl pečlivě studovat plakát s usmívajícím se a elánem překypujícím Ingemarem Stenmarkem a snít o stejné značce lyží, s nimiž se fenomenální závodník zapsal do dějin.
Čtěte také
Ovšem i luxus vleků a lanovek jsme si museli postupně zasloužit: nejdřív se patřilo mnohokrát vyšlapat svah někde za městem, osahat si terén, znovu a znovu zdolávat ten kopec… Ač to bylo často úmorné, vždy to stálo za tu kratičkou chvíli, kdy člověk během pár vteřin hodil za hlavu veškerou námahu a užil si tu krásu osvobozující jízdy … Později přišlo na řadu víkendové lyžování v horách, vykoupené časným raním vstáváním, dvěma hodinami cesty ve vymrzlém autobusu, jenž se vždy jako naschvál vytopil až těsně před příjezdem do lyžařského střediska.
Zmrzlá svačina, tuhá čokoláda v alobalu, nekonečné fronty, časté předbíhání drzých lyžařů a neustálý kolotoč pomalých cest nahoru a rychlých sjezdů dolů. Vánoce a jarní prázdniny – ty pak byly za odměnu. Poslední jízda před odjezdem znamenala vždy velké loučení s horami, člověk si v duchu smutně říkal, jestli to třeba není naposled. Bylo to vlastně takové dobrodružství plné rychlosti a radosti z volného pohybu na zdravém vzduchu, a ač by se mohlo někomu zdát monotónní, nebylo tomu tak. Hory sebou přinášely velkou rozmanitost a skrze své přísné zákony učily člověka pokoře.
Čtěte také
Od těch časů se mnohé změnilo. Ač nejsme zemí s velehorami, lyžuje se u nás téměř všude. Ani čím dál tím větší nedostatek přírodního sněhu způsobený výkyvy počasí není na překážku. Umíme ho totiž vyrobit, čímž se přírodě ale příliš neodvděčujeme. Ona nám to čas od času spravedlivě vrací.
Určitě není třeba s pietou ulpívat na všem starém, ale bylo by dobré se k tomu, co nám ještě zbylo, chovat s respektem. Tak, abychom se o lyžování za pár let nemuseli dozvídat jen ze starých fotografií!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
