Pavla Bergmannová: O výchově a důvěře

A já v těch několika málo mikrovteřinách na okamžik pocítila, jak se celý rozzářil a můj úsměv mi šibalsky vrátil. V jeho očích jsem zahlédla snad i záblesk toho, jak moc byl v daném okamžiku hrdý sám na sebe a odvahu usmát se na cizí dospělou kolemjdoucí…

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Letní láska

Obvykle totiž tahle věková kategorie spíš stydlivě klopí zrak! Snad to byl náznak rostoucího sebevědomí, možná předzvěst budoucího lamače ženských srdcí! Kdo ví! V každém případě se mi ten den udělalo moc hezky!

Mám ráda tahle náhodná setkání s dětmi a jejich bezelstností. A mám také celkem štěstí, že si čas od času – v rámci své práce divadelního kritika – jejich čisté duše patřičně užiju. Ono totiž dítě – se svými bezprostředními nezatíženými reakcemi – je tím nejupřímnějším a zároveň nejpřísnějším divákem. Ideálním lakmusovým papírkem kvality. Skvělým spolukritikem, který bez přetvářky a okamžitě odhalí přednosti či naopak nedostatky představení.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Nekonečný úklid

To jsem si potvrdila poměrně nedávno, při návštěvě jednoho z našich nejoceňovanějších loutkových divadel. „Dnes je tu jen jedna třída, druháci, ostatní jsou nemocní, tak to budete mít takové komornější,“ sdělila mi ještě před představením omluvně režisérka, která si přišla ověřit, jak budou malí diváci novou inscenaci přijímat. Já jen mávla rukou, že to přece vůbec nevadí. A pak už se do sálu nahrnuly děti, posedaly si na místa a mladá paní učitelka jim dala nezbytnou lekci o přiměřeném chování v divadle.

V hledišti se setmělo a tu vtipnou moderní verzi pohádky o Červené Karkulce začali malí diváci hltat plnými doušky. Smáli se, šli s rytmem představení, během přestaveb scény hlučně komentovali dění, aby se po chvíli přirozeně ztišili a pozornost znovu obrátili k příběhu. Dost jsem se toho o nich skrze jejich reakce dozvěděla. Když se třeba na scéně objevili Karkulčiny rodiče, kteří se – spíše než své dceři – věnovali obrazovkám počítačů, ozvalo se katarzně z publika: „Oni paří! Oni paří Minecraft!“

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Čas žít, čas umírat

Jenže s vlnou nespoutané dětské radosti a energie kupodivu velmi úměrně narůstala nervozita přítomného pedagogického doprovodu. Učitelka se hned několikrát – v podstatě dost absurdně – pokusila usadit drobného kluka v poslední řadě, který občas povstal, aby lépe viděl na jeviště. Dokonce neváhala popojít a rušivě poklepat na rameno dítku sedícímu hned vedle mě, aby zklidnilo spolužáka před sebou, na kterého ona sama nedosáhla. Představením zaujatý chlapec se se zpožděním obrátil dozadu: „Děje se něco?“ a spolužák mu odvětil: „Ne, neděje, to jen paní učitelka ti chtěla něco říct!“

Divadlo jsem si tentokrát užila tedy nejen na jevišti, ale i v hledišti. Loutkáři podali skvělý výkon, ale já po odchodu myslela hlavně na to, jaký je výchova velmi křehký a složitý proces a jak málo stačí, abychom skrze naši tolik odpovědnou dospělost dokázali čisté dětské duše zbavit veškeré vášně a snadno zahltit nánosy vlastních konvencí. Jak málo stačí, abychom zaseli semínka pochybností. Abychom v nedůvěře – možná sami v minulosti podobně nevhodně zraněni – měnili svět přirozenosti dospěláckou formálností a zároveň nenávratně ztráceli vlastní autoritu. A přitom stačí celkem málo: nejen učit, ale i učit se. Vzájemně naslouchat a vychovávat s důvěrou i důvěrou v ty druhé i sami sebe.