Pavla Bergmannová: Ostře sledované vlaky…

13. duben 2022

Jsou už po celá tři století součástí našich životů. Zprvu sice vzbuzovaly obavy, strach a nedůvěru, brzy ale začaly smysluplně sloužit svým účelům. Staly se symbolem moderní doby a průmyslu, rychlosti, osudovosti, změny i pomíjivosti. Přijíždějí i odjíždějí, spojují nás i rozdělují, jsou potřebné i otravně nevyzpytatelné. Jsou zkrátka jen takové, jací jsme my. Řeč je – o vlacích…

Pro mne – coby „nemajitele“ řidičského oprávnění – se vlaky staly nezbytným dopravním prostředkem sloužícím nejen pro „sváteční“ a turistické cesty za poznáním krás vlasti, ale především k nutnému přemísťování za prací a povinnostmi.

Čtěte také

Tyto dva poněkud rozdílné cíle samozřejmě determinují můj vztah k železnici. Do zaměstnání jezdím vlaky většinou nerada. Opakované dojíždění stejnou trasou se od mnohem radostnějšího, protože také svobodnějšího a limity neznalého cestování, samozřejmě svou náladou liší. Ovládá ho většinou napětí a s ním spojený stres z toho, zda vlak přijede, odjede a dojede do daného cíle včas. Během těch mnoha let jsem pochopila, že z cestujícího se v těchto okamžicích tak trochu nedobrovolně stává rukojmí složitého nevyzpytatelného systému, do kterého vstupuje až příliš mnoho náhod běžného života, jež často způsobí, že komplikovaně konstruovaný dopravní grafikon dostane na frak. Stačí jeden, dva přestupy a pochopíte, že člověk je jen malinkatým kolečkem v soukolí systému, který nemá šanci ovlivnit.

Úplně jinak si užívám cesty vlakem v čase volna. To se z jízdního řádu hned stává kniha básnická, jak píše Jaroslav Seifert, a samotné cestování se mění v zábavnou hru s cílem objevovat a poznávat nová místa a v okamžik, kdy se nejednou vracím k bezstarostnosti dětství a nechávám se unášet útržky vzpomínek.

Čtěte také

Vybavují se mi všechny ty idylické obrazy: krátké výlety drncavými motoráky, ale i dlouhé cesty přes noc do cizích vzdálených zemí, kdy člověka nepozorovaně pohltil ten typický železniční rytmus nárazů kol, kterého se zbavoval i dlouho poté, co zase ucítil pevnou půdu pod nohama. Nechybí rozmanití spolucestující, pozorování ubíhající krajiny, která se proměňuje pod taktovkou střídajících se ročních období, otevřené okno – to dnes téměř nedostatkové zboží, vítr ve vlasech a vířivý tanec povlávajícího šedavého závěsu, který se míjel svým clonícím účinkem a sloužil hlavně jako lapač prachu a identity cestujících… Mávání všem těm cizím lidem za sklem, přestupy a čekání na neznámých nádražích…

Vlaky jsou svým způsobem fascinující, o čemž vypovídá i nemalá stopa, kterou zanechaly v umění. Výtvarná díla je zachycují v jejich dynamičnosti a energičnosti, hudbě udávají rytmus a pro literaturu a film jsou ideálními zdroji námětů i napínavých zápletek, nabízejí obrazy modelových světů, metafory společností, společenství i životních poutí, umožňují iniciační cesty skrze specifický časoprostor…

Čtěte také

S kulturní imaginací se prolíná i sociální a historická role železnice. Nelze bohužel opomenout i její neblahou roli. Tu vlaky sehrály třeba při vytlačování indiánů, štěstí svým pasažérům rozhodně nepřinesly ani vlakové transporty směřující do nenávratna koncentračních táborů. Na straně druhé – v dnešní neklidné době spojené s válečnými konflikty na Ukrajině se vlaky s uprchlíky mířícími na západ staly symbolem naděje.

Ať už tak, nebo onak – jízda vlakem zůstává – v dobrém i zlém – jedinečným fenoménem a nenabízí jen pragmatické řešení přemístění se z bodu A do bodu B. Vyniká hlavně svojí intenzivní zážitkovostí a my se tak během ní můžeme uzavírat do sebe a zároveň otevírat světu kolem nás. Jízda vlakem zkrátka zaručuje, že se něco bude dít, i když se zdánlivě nebude dít nic. Stačí jen vyrazit…

autor: Pavla Bergmannová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?