Pavla Bergmannová: Den jako korálek

Když už se vám při čekání na autobusové zastávce podaří uniknout ze spárů opilého bezdomovce, který vám nadbíhá kýčovitými promluvami typu: „Vaše oči jsou plné slz, ale cítím, že z Vašeho nitra musí tryskat láska!“, aby za to následně požadoval – vzhledem k poněkud chabému hereckému výkonu – až překvapivě tučný honorář, objeví se hned vzápětí další nástraha v podobě setkání s postarší dámou, jež si v téměř prázdném autobuse tak nějak podezřele vybere místo zrovna vedle vás.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Na východ od Západu, na západ od Východu

Po několika neškodných, běžných frázích ta zprvu nenápadně působící žena sáhla do napěchované kabely a nabídla mi leták s nápisem „Přijď mezi nás!“, načež – bez očekávání jakékoli reakce – začala spřádat svůj dobře secvičený monolog: „A Vy skutečně nevěříte? Sama přeci věřit nemůžete?! Víte, mě Pánbůh uzdravil. Pánbůh je dobrý! Všechny nás miluje!“ Zhluboka se nadechla, aby použila mnohem silnější, zastrašovací kalibr: „Až přijde smrt, tak nastane těžké rozhodování mezi nebem a peklem. Kam se chcete dostat? Věřte mi, peklo je hrozné!“

S potlačovaným úsměvem a hranou vážností se mi ji konečně podařilo přerušit: „No, víte, já peklo zažívám právě teď. Peklo – to je zkrátka místo pro mě!“ Mé „rouhání“ ji alespoň na chvíli umlčelo, dokonce se zdálo, jako by znejistěla… Naštěstí se již blížila má výstupní autobusová zastávka, a tak jsem dámě v letech – s obrovskou úlevou právě odvaleného těžkého balvanu – popřála na rozloučenou hezký den... A v hlavě mi probleskl citát ze Shakespearovy Bouře, že: „Peklo je prázdné a ďáblové jsou mezi námi.“

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Stará dobrá ruční práce

Vystoupila jsem a zamířila do hospice. Po těch několika měsících, co sem docházím, už s jistotou vím, že Pánbůh neuzdravuje, ale zároveň nepochybuji o tom, že opravdová víra může bolesti umírajících, i těch, kteří je doprovázejí, snad aspoň trochu zmírnit. Nebo může nabídnout šanci a dodat naději k vyrovnání se s vlastní bezmocností na konci života.

O něco později sedím v restauraci… Příjemný interiér imituje atmosféru středověkého sklepa a možná i proto se mi v souvislosti s autobusovým rozhovorem vybaví Bergmanův film Sedmá pečeť, ve kterém rytíř Blok propadá pochybnostem víry v Boha. Chce vědět, nikoli věřit, a tak vzdoruje osudu. Ale zjišťuje, že jeho jedinou jistotou je právě a jen Smrt. Ale zároveň nachází i naději – v lidech, kteří již svého Boha nalezli, protože nalezli lásku a štěstí.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Zimní láska

Pak obědvám. Jídlo by nicméně potřebovalo jemně dochutit, sůl ale na stole chybí. Rozhlížím se, ostatní jsou na tom podobně. „Nevadí, bude to tak nakonec možná i zdravější,“ omlouvám svou lenost vyžádat si slánku. Za chvíli nade mnou stojí korpulentní dívka od vedlejšího stolu a pokládá ji přede mne: „Všimla jsem si, že ji taky hledáte, tak jsem Vám cestou jednu vzala s sebou.“

Jsem tím jejím gestem zaskočená, ale stihnu jí ještě poděkovat. Postupně cítím něco, co jsem dlouho nezažila. Ten drobný okamžik se proměnil ve velké nepojmenovatelné štěstí i radost z toho, že není třeba ztrácet víru v člověka. A ten opilec měl vlastně pravdu: jsem dojatá, slzím, protože kolem mě ještě tryská láska…