Pavla Bergmannová: Mít se kam vracet
Všechny nečekané okolnosti posledních několika let způsobily, že jsem se začala pravidelně vracet do rodného kraje a domu svého dětství… To, co jsem poměrně dlouho přehlížela, jsem si teď překvapivě rychle a intenzivně znovu zamilovávala. Konečně: rodný kraj máme jen jeden, a právě on je takovou pomyslnou vstupní branou do vzpomínek, skrze níž lze snad otevřít cestu k porozumění.
S odstupem více jak třiceti let jsem teď objevovala místa i krajinu z nové perspektivy, znovu se zabydlovala v prostorech starého domu a vše konfrontovala se záblesky vyjevujících se pocitů z minulosti. A trvá to stále.
Čtěte také
Byť sem přijíždím na vědomě přechodnou dobu, nechce se mi odsud nikdy pryč. Tenhle zvláštní – a snad i trochu nepraktický – stav mysli, kdy se až patologicky nerada loučím s místy, případně věcmi, ke kterým přilnu, u sebe pociťuji vlastně celý život. Pravděpodobně je to záležitost dědičná.
S návraty domů jsem také začala objevovat – a snad i chápat – příběhy mé rodiny, které mi jako dítěti zůstaly skryty. Ona totiž doba normalizace, během které jsem vyrůstala, těm složitým vyprávěním o komplikovaných osudech i dějinách popravdě moc nepřála. A později – během dospívání – se zase dostavily jiné starosti. Čas naslouchat, rekapitulovat a chápat – ten si člověka zjevně najde sám.
Rodina z otcovy strany byla z poloviny německá a z poloviny česká. A protože se mé rodné město nachází v česko-německém pohraničí, tedy v někdejších Sudetech, bylo to nejednou spojeno s problémy. Nejvíc pravděpodobně na konci 2. světové války.
Čtěte také
Dědeček Josef byl ztracen snad kdesi v Německu a rodina už příliš nedoufala v jeho návrat. 15. června roku 1945 pak proběhl v našem městě divoký odsun německého obyvatelstva, a tak babička Truddi společně s mým tehdy čtyřletým otcem a jeho ani ne dvouletou sestrou museli – téměř z hodiny na hodinu – opustit svou rodinu a domov. Čekala je několikaměsíční cesta Německem až do Vídně a zase zpět.
Strastiplné putování babička později zaznamenala do sešitu, který v roce 1993 věnovala mému otci. V době, kdy se možná konečně dočkala jisté svobody, ale už si ji nemohla patřičně užít, protože záhy zemřela. Kostrbaté písmo, jednoduchá němčina a plno bolesti. Čtení to není jednoduché, ale o tom třeba až někdy příště. Co ale z těch řádků – kromě boje o holý život – nejvíc prosakuje – to je obrovská touha vrátit se domů.
A návrat se babičce – právě díky částečně českému původu, ale i zásahu Mezinárodního výboru Červeného kříže z důvodu nutnosti péče o nemohoucí rodiče – nakonec podařil, byť její rodinu nečekaly v poválečné době rozhodně šťastné chvíle. V roce 1947 pak příbuzní v Německu dokonce vypátrali i dědečka, který jako zajatec pracoval v Bernburgu ve východní sovětské zóně.
Čtěte také
Tenhle osudový návrat ale nebyl v mé česko-německé rodinné větvi jediný. V uvolněné době druhé poloviny 60. let měli otcovi rodiče možnost vycestovat na krátkou dovolenou za odsunutými příbuznými do západního Německa. Táta tehdy v roce 1968 zůstal doma. Když se pak 21. srpna probudil, pochopil, že nastal problém. A nenapadlo ho nic absurdnějšího, než poslat rodičům – ve snaze ochránit je – dopis, ať se nevracejí, že se situace rozhodně nebude vyvíjet dobře.
Jenže babička s dědečkem byli ještě do konce prázdnin zpět. Chtěli být jednoduše doma. Když si člověk uvědomí, kolik lidí se později snažilo Československo – leckdy marně – opustit, tak mi ta historka vlastně přijde neskutečně tragikomická.
Maminčina rodina byla z obou stran česká. Její tatínek Karel pracoval a žil před válkou v České Lípě. Po odtržení Sudet ještě chvíli vytrvával, nakonec se ale rozhodl s rodinou raději odjet k příbuzným do Nymburka. Ve svém bytě ponechal veškeré vybavení v naivním domnění, že se tam po válce vrátí. Tak se také stalo, jenže už bylo pozdě. Byt byl obsazen dobrodruhy z vnitrozemí, kteří ho dovnitř nepustili. V České Lípě ale s rodinou zůstal a o rok později se narodila maminka.
Čtěte také
Mít se kam vracet není samozřejmá věc. O tom se v naší divné době plné uprchlických krizí, válek i bezdomovectví přesvědčujeme vlastně neustále. Babička Truddi do svého sešitku poznamenala: „Čím víc je od tebe domov vzdálen, tím větší je touha po něm. Jedině u tebe – domove – lze najít mír. Napřed ale musí člověk domov znovu najít, pak teprve pochopí, co to velké slovo znamená.“ Pokud tedy máme tu možnost se kam a hlavně ke komu vracet, važme si jí!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
